Čís. 452.Dědickou přihlášku pod dědice k pozůstalosti předního dědice z důvodu fideikomisární substituce nutno odmítnouti a nelze proto, že tato přihláška dotýká se jmění, k němuž se přihlásil též dědic předního dědice, zahájiti řízení dle § 125 a násl. nesp. říz. (Rozh. ze dne 23. března 1920, R I 116/20.) Matěj N. zemřel dne 14. května 1917, zanechav závěť, v níž ustanovil universálním dědicem svého syna Jana N—a s tím, že, kdyby přišel ve válce o život a se nevrátil, má připadnouti celá pozůstalost manželce zůstavitelově Anně N—ové. Pozůstalost odevzdána byla pak Janu N—ovi s tím, že v případě úmrtí jeho má připadnouti pozůstalé vdově Anně N—ové, nevlastní to matce Jaria N—a. Když pak Jan N. dne 25. prosince 1918 zemřel doma na úbytě, nezanechav poslední vůle, přihlásil se k pozůstalosti ze zákona František R., jediný to zákonný dědic Jana N—a, jenž pocházel z prvého manželství jeho vlastní matky a soud přihlášku jeho přijal. Současně přihlásila se Anna Nová, odvolávajíc se na poslední vůli Matěje N—а, k pozůstalosti, pokud jde o jmění, které Janu N—ovi připadlo jako dědici Matěje N—a a přihláška její byla rovněž na soud přijata. Po výslechu účastníků odkázal pozůstalostní soud Františka R—a s jeho dědickým nárokem na pořad práva dle obdoby § 126 nesp. říz., uloživ mu, by do 4 neděl po právoplatnosti usnesení podal na Annu N—ovou žalobu k uplatnění svého dědického nároku ohledně jmění, na něž si činí nárok též Anna N—ová. Rekursní soud souhlasil s postupem pozůstalostního soudu. Nejvyšší soud zrušil usneseni nižších soudů a nařídil pozůstalostnímu soudu, by v projednání pozůstalosti Jana N—a pokračoval, řídě se právními zásadami, jak jsou vysloveny v důvodech. Důvody: V této věci rozhodným jest, zda se jedná o případ § 125 a 126 nesp. říz., zdali totiž Anna N—ová, která se k pozůstalosti Jana N—a přihlásila na základě závěti Matěje N—a, s Františkem R—ou konkuruje, zda dědickou Jana N—a vůbec jest. Pro zodpovědění této otázky v prvé řadě padá na váhu podstata fideikomisární substituce dle § 608 obč. zák. Tato záleží v tom, že zůstavitel dědice zaváže, by přijaté dědictví po své smrti neb v jiných určitých případech druhému jmenovanému dědici zanechal. Nastane-li tedy případ substituce, vystřídá poddědic dědice, na prvém místě jmenovaného, v posloupností po zůstaviteli. Poddědic dědí substituční jmění po zůstaviteli, nikoli po dědici na prvém místě jmenovaném. Z toho následuje, že v případě substituce zahájiti jest pozůstalostní řízení po prvém zůstaviteli. V tomto nově zahájeném řízení pozůstalostním má poddědic svou přihlášku dědickou podati, tato se přijme na soud a projednání pozůstalosti pak za základ položí. Jan N. zemřel bez posledního pořízení, nastupuje tudíž po něm zákonná dědická posloupnost. Anna N—ová, nejsouc pokrevní příbuznou Jana N—a, nemá zákonného práva dědického k jeho pozůstalosti, jelikož zemřel bez poslední vůle, tedy nemá dědického práva k jeho pozůstalosti vůbec. Pro posouzení, zda postup nižších soudů byl správným, přihlédnouti jest dále k ustanovení § 122 nesp. říz., dle něhož každá přihláška dědická v předepsané formě vyhovující, má býti k soudu přijata, při čemž titul dědického práva může býti uveden i dodatečně. Dále pak dlužno v té příčině uvážiti ustanovení § 123 nesp. říz., podle něhož jen toho, kdo věrohodně označen jest nejbližším příbuzným zůstavitele k zákonné dědické posloupnosti povolaným, aneb jest ustanoven za dědice v platné poslední vůli, jest pokládati za oprávněného dědice. Vzhledem k těmto ustanovením a vyložené podstatě fideikomisární substituce dlužno usouditi, že je-li při podání dědické přihlášky zjevno a jisto, jako v tomto případě, že ku dědictví se přihlašující jest pouze fideikomisárním substitutem zůstavitele, nikoliv však jeho dědicem, přihláška dědická takovéto osoby k soudu přijata býti nemá, nýbrž že ji třeba odmítnouti. Dědická přihláška Anny N-ové k pozůstalosti Jana N—a měla tedy po zákonu býti odmítnuta. Následkem toho není v tomto případě předpokladu pro řízení a postup ve smyslu § 123 až 127 nesp. říz., nejsouť zde ve skutečnosti dvě odporující si přihlášky dědické, i neměl býti František R. odkázán na pořad práva. Věcí Anny N—ové jest, chce-li Františka R—a na uznání svého substitučního nároku žalovati čili nic. V případném sporu, takto zahájeném, pak řešiti bude, jak vуložiti dlužno obsah odevzdací listiny po Matěji N—ovi a zda případ substituce nastal. Shora uvedená usnesení soudu pozůstalostního jakož i soudu rekursního odporují zjevně zákonu, a proto je bylo dle § 16 nesp. říz. zrušiti a pozůstalostnímu soudu pokračování v řízení pozůstalostním naříditi.