Čís. 779.

Žalobu, jíž uplatňuje se obligační nárok na nemovitost, nelze knihovně poznamenati.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1920, R II 377/20.)
Žalující firma žádala za knihovní poznámku žaloby, jíž se domáhala zjištění, že kupní smlouva, se žalovaným uzavřená, jest platna a že žalovaný jest povinen ji dodržeti a vyhotoviti vkladu schopnou kupní smlouvu. Soud prvé stolice knihovní poznámku povolil — Rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Knihovní poznámku lze podle §u 20 b) a § 73 knih. zák. povoliti k založení určitých právních poměrů, spojených s ní dle knihovního zákona, zákona ze dne 6. února 1869, čís. 18 ř. zák., civ. řádu soudního, exekučního řádu nebo konkursního zákona. Že v tomto sporu nejde o žádný z uvedených případů knihovní poznámky, zvláště ne podle §§ 61, 69 nebo 70 knih. zák., je zřejmo. Nářek žalobní neopírá se o žádné knihovní právo; štěžovatelka nedomáhá se svou žalobou, za jejíž knihovní poznámku žádá, žádného věcného práva k nemovitosti, na které má býti žaloba poznamenána, nýbrž práva z ústní smlouvy trhové, tedy práva obligačního, jež jí dle jejího vlastního tvrzení přísluší toliko proti osobě žalovaného. Smlouva trhová jest podle §§ 1053, 380, 424 a 425 obč. zák. jen titulem pro nabytí věcného práva, totiž práva vlastnického, a tedy také knihovního práva k nemovitosti, kteréž ona smlouva se týká, žaloba stěžovatelčina pak obsahuje toliko tvrzení, že uzavřela s žalovaným smlouvu trhovou o nemovitosti, nikoli však, že jest v nějakém knihovním právu zkrácena. Žaloba tato je tím méně listinou, mající průvodní moc ve smyslu § 52 knih. zák.; nemůže tedy býti způsobilým základem pro povolení žádané poznámky knihovní. Obdoby § 70 knih. zák., vztahujícího se na vydržení věcných práv, nelze užíti, poněvadž nejde o právní poměr podobný ve smyslu § 7 obč. zák. Nárok na věcné právo z důvodu vydržení zakládá se totiž na zákoně (§ 1452 obč. zák.); dle §u 1498 obč. zák., uvedeného v § 70 knih. zák., může ten, bdoi věc vydržel, žalobou domáhati se knihovního práva vlastnického proti dosavadnímu vlastníku. Při uzavření ústní trhové smlouvy může kupující opatřiti sobě, je-li náležitě opatrný a bedlivý, listinu vkladní od prodávajícího a může sobě dáti na základě této listiny vložiti do knih pozemkových vlastnické právo na koupenou nemovitost; kdo však věci nemovité nabyl vydržením, nemůže zpravidla obdržeti takové listiny. Nelze tudíž ochranu, kterou tomato nabyvateli nemovitosti poskytuje § 70 knih. zák., přiznati obdobou tohoto § 70 také nabyvateli onomu, kterýž odvozuje své právo od nynějšího knihovního vlastníka jako svého spolukontrahenta. Zákonných podmínek prozatímného opatření ve smyslu §u 378 ex. ř. zde není, neboť v první stolici žalobkyně vůbec netvrdila, že by zde bylo nebezpečí ve smyslu § 381 ex. ř., a neosvědčila ani nebezpečí takového, ani svého žalobního nároku (§§ 389 a 390 ex. ř.). Účelem žaloby stěžovatelčiny jest ovšem, aby dosáhla knihovního vlastnictví k nemovitosti, o kterou jde; ale pouhý, ostatně teprve v dovolací stížnosti obsažený poukaz na to, že knihovní vlastník opětným zcizením oné nemovitosti může zmařiti účel žaloby stěžovatelčiny, není způsobilý, by nahradil zákonné podmínky povolení prozatímného opatření. Tvrzení stěžovatelčino, že žalovaný skutečně krátce po trhové smlouvě, s mí uzavřené, prodal nemovitost, o kterou jde, osobě jiné, jest novotou, která nebyla v první stolici uvedena a na kterou tedy nelze vzíti zřetel.

Citace:

č. 779. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 688-689.