Čís. 451.

Navrhnouti opětnou dražbu (§ 154 ex. ř.) oprávněn jest i nadzástavní věřitel.
(Rozh. ze dne 23. března 1920, R I 93/20.)
Na vydražené nemovitosti vázlo zástavní právo, jež stiženo bylo nadzástavním právem žalobce, jemuž byla pohledávka přikázána k vybrání. Dle rozvrhovacího usnesení měl vydražitel zaplatiti pohledávku, o niž jde, hotově, což však, ač žalobcem upomínán, neučinil, pročež byl o zaplacení žalován. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Odvolací soud napadený rozsudek i celé řízení zrušil a žalobu odmítl. Důvody: Pro řešení otázky, zda žalobci přísluší právo žalobní, dlužno osvětliti právní poměr žalobce (nadzástavního věřitele, jemuž pohledávka byla přikázána k vybrání) k žalovanému (vydražiteli). Přikázáním pohledávky stal se žalobce dle §§ 308, 322 ex. ř. zmocněncem věřitelovým a byl oprávněn, by použil toho, čeho se mu dostane vymáháním přikázané pohledávky, k uspokojení vlastní pohledávky. Zmocnění takové zahrnuje dle § 308 ex. ř. všechny úkony, jež mohou přijíti v úvahu při realisování pohledávek. Také v případě, o nějž tu jde, vystupuje žalobce vůči vydražiteli jako zmocněnec věřitelů, pro něhož byla pohledávka na vydražené nemovitosti zjištěna. Jde nyní o to, jakých zákonných prostředků může žalobce použíti. Zajisté přísluší mu pouze právo navrhnouti opětnou dražbu dle § 154 ex. ř. Exekuční řád obsahuje ustanovení, jak má vydražitel nejvyšší podání zapraviti a jakým způsobem mohou ho účastníci donutiti, by plnil řádně a včasně závazky, jež převzal na základě dražebních podmínek. Dle doslovu § 154 ex. ř. jsou tato ustanovení právem nutícím (ius cogens). Zmíněný předpis nestanoví, jako jest tomu na jiných místech (§§ 4, 128, 231 ex. ř.), výslovně, by bylo žalováno, nýbrž upravuje zvláštními předpisy, jak dlužno uplatniti právo hypotekárních věřitelů proti liknavému vydražiteli. Ježto pak v tomto případě žalobce jako poukázaný věřitel vystupuje jako zmocněnec hypotekárního věřitele, domáhaje se toho, by pohledávka tohoto byla z nejvyššího podání hotově vyplacena, jest zřejmo, že mu přísluší proti liknavému vydražiteli pouze návrh na opětnou dražbu, nikoliv však žaloba o placení. Nárok, jejž žalobce uplatňuje, byl již zjištěn v řízení exekučním, a není tudíž třeba, by byl znova zjišťován v řízení o žalobě. Lhostejno, že rozvrhovací usnesení nezmiňuje se výslovně o nadzástavním právu žalobcově, poněvadž z pozemkové knihy jest zřejmo, že žalobce má právo nadzástavní a že mu byla pohledávka přiřčena k vybrání.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Budiž poukázáno ku správným důvodům odvolacího soudu, k nimž se na vyvrácení vývodů rekursu dodává, že i nadzástavní věřitel patří k osobám, jež vedle ustanovení § 154 ex. ř. mohou domáhati se opětné dražby, jednak, poněvadž přísluší mu zástavní právo nejen na zabavené pohledávce knihovní, nýbrž i na zástavním právu, pro ni zřízeném, tedy tím i na zastavené nemovitosti (§ 454 obč. zák.) a mimo to i proto, že jakmile mu byla pohledávka přikázána k vybrání, jest tím dle § 308 ex. ř. zmocněn, jménem dlužníkovým provésti nejen úkony, v tomto zákonném místě specielně uvedené, nýbrž i, jak zřejmě tamže se praví, i jinaké úkony, jichž je třeba k zachování neb vymáhání pohledávky, mezi něž dojista nutno čítati i právo podati návrh na opětnou dražbu pro nedodržení dražebních podmínek, čelící právě k tomu, by právo na pohledávku bylo vykonáno. Vždyť jest věcí exekučního soudu určití, kdo a jakým penízem z nejvyššího podání má dostati zaplacení. Proto musí i nadzástavní věřitelé u tohoto soudu pohledávky své vyúčtovati, musí za tím účelem k rozvrhovému roku býti předvoláni (§§ 209 odstavec druhý a 210 ex. ř.) a mají právo podati odpor proti přihlášeným pohledávkám (§ 213 ex. ř.). Vydražitel nestojí k nadzástavnímu věřiteli v žádném právním poměru, otázku má-li platiti jemu či poddlužníkovi jeho (věřiteli hypotečnímu) přísluší rozhodnouti soudci, rozpočet provádějícímu, který by sám osoby, nároku nadzástavního věřitele na náhradu odporující, šlo-li by o zjištění sporných okolností, musil poukázati na pořad práva. Mezi osoby takové nemohl by však patřiti nikdy vydražitel jako takový, poněvadž nemá nároku dostati nějaké úhrady z nejvyššího podání, nýbrž jedině povinnost toto plně zaplatiti tomu, komu a jak je soud přikáže. Ač v tomto případě otázka, byl-li vydražitel v prodlení čili nic, není rozhodná, poněvadž vymáhání knihovní pohledávky k hotovému placení z nejvyššího podání přikázané žalobou jest proti vydražiteli vůbec nepřípustné, ať se tato cesta nastoupí dříve než nastala dle podmínek dražebních povinnost vydražitelova k složení nejvyššího podání čili po projití této lhůty, přece poukázati sluší oproti stěžovateli, že dle dražebních podmínek bylo vydražiteli složiti nejvyšší podání tudíž dojista zbytek věřitelům přímo nezaplacený nejdéle do dvou měsíců po té, když příkaz vešel v moc práva, kteráž lhůta dávno již byla prošlá, když 17. října 1919 podal tuto žalobu.

Citace:

č. 451. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 185-187.