Čís. 570.Proti třetím osobám, jež neodvozují svého práva ze zabrání bytu bytovým úřadem, jest vlastník oprávněn k žalobě pro rušení práva vlastnického.(Rozh. ze dne 30. června 1920, Rv I 395/20.)V žalobcově domě byl zabrán byt bytovým úřadem min. Nár. obrany a přidělen žalovanému, jenž se do bytu nastěhoval. Dle rozhodnutí nejvyššího správního soudu nebyl však zmíněný bytový úřad vůbec k zabrání oprávněn. Kromě toho zabral rozhodnutím ze dne 18. září 1919 společný bytový úřad byt způsobem zákonným, nepřidělil ho však žalovanému, nýbrž osobě třetí. Žalobě majitele domu, by žalovaný byt vyklidil, procesní soud prvé stolice vyhověl a uvedl co do aktivní legitimace v důvodech: Ze zjištěných skutečnosti plyne, že společný bytový úřad nezjednal platnosti svému rozhodnutí ze dne 18. září 1919 ani vůči žalobci jakožto majiteli domu, ani vůči bytovému úřadu, ač to bylo dle § 23, odstavec druhý, vládního nař. ze dne 22. ledna 1919, čís. 38 sb. z. a n. nejen jeho právem, nýbrž i povinností, čímž by zcela jistě nebylo došlo k této rozepři a značným útratám s tím spojeným. Povinností společného bytového úřadu to bylo vzhledem k §§ 8 a 9 vlád. nař., chtěl-li si zachovati právo ze zabrání vyplývající a podmíněné dle § 9 odstavec prvý skutečným převzetím zabraného bytu v den k tomu stanovený (§§ 704, 699 obč. zák.). Neboť dle § 8 odstavec druhý musí úřad ten stanoviti den převzetí zabraného bytu, protože teprve tímto dnem se zruší dosavadní nájemní smlouva dle § 7 odstavec prvý vlád. nař.; když tedy úřad ten se dle toho nezachová, trvá dosavadní smlouva nájemní dále a důsledkem toho úřad se mlčky vzdává práva ze zabrání mu vzešlého, zvláště když se zabrání bytu připouští jen v případech nutných, takže zabírání bytu do zásoby je nedovoleno. V daném případě není sice zjištěno, zdali jmenovaný úřad skutečně převzal byt v den k tomu stanovený, t. j. dnem 22. září 1919; avšak i kdyby tak byl učinil, tedy neučinil z toho nutných důsledků, protože dopustil, že nezákonným postupem byl byt zabrán a přidělen žalovanému. Společný bytový úřad mlčky (§ 863 obč. zák.) vzdal se tímto nezachováním předpisů §§ 8 a 9 vlád. nař. práva, jež mu dle § 7 podmínečně vzešlo ze zabrání ze dne 18. září 1919. Následkem toho nemůže úřad tento, tím méně ovšem žalovaný tvrditi, že žalobce jakožto vlastník domu pozbyl práva volné disposice s bytem, jmenovitě, že by pozbyl práva domáhati se ochrany porušeného svého práva vlastnického. Poměr, jaký ze zabrání a pozdějšího převzetí bytu povstane mezi úřadem a mezi majitelem domu, sluší posuzovati dle předpisů o smlouvě nájemní dle § 1090 obč. zák. a násl. s tou úchylkou, že k nájmu není třeba souhlasu vlastníka domu (vlastníka bytu v případě § 6 ad 8) § 3 vlád. nař.) a že v příčině činže, udržování a odevzdání bytu říditi se jest též dle ustanovení tohoto vlád. nařízení. Žalovaný však též proto nemůže z onoho zabrání bytu pro sebe žádných oprávnění, tudíž ani oprávnění k námitce nedostatku aktivní legitimace vyvozovati, poněvadž jen smluvní strany (§ 859 obč. zák.) k tomu oprávněny jsou, a ne též osoby mimo smlouvu stojící a poněvadž též z vládn. nař. pro něho podobné oprávnění vyvozovati nelze. Odvolací soud žalobu zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Jest zjištěno, že společný bytový úřad byt skutečně zabral. Z toho plyne, že v době podání žaloby stav zabráním bytu se strany společného úřadu bytového trval, a lichou jest námitka žalobcova, že zabrání to jest nezákonité, poněvadž byt byl přidělen žalovanému vojenským odborem společného úřadů bytového, který není ku zabírání bytů po zákonu oprávněn, neboť má odvolací soud spisy společného úřadu bytového dále prokázáno, že zabrání stalo se tímto k tomu podle § 2 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. po zákonu oprávněným úřadem. Jelikož pak jde pouze o zkoumání aktivní legitimace, nesejde na tom, který úřad sporný byt žalovanému přidělil, neboť tato otázka mohla by býti jenom tenkráte řešena, kdyby žaloba úřadem k tomu aktivně legitimovaným byla podána. Právem také spatřuje odvolatel odvolací důvod nesprávného posouzení právního v tom, že soud prvé stolice dospěl k úsudku, že se společný úřad bytový zabraného bytu dle § 863 obč. zák. mlčky vzdal. K tomuto úsudku dospěl soud prvé stolice z té příčiny, poněvadž společný úřad bytový nezachoval předpisů §§ 8 a 9 cit. zák., čímž se dle § 863 obč. zák. mlčky vzdal práva, jež mu dle § 7 téhož zákona podmínečné vzešlo ze zabrání bytu. S tímto právním názorem odvolací soud souhlasiti nemůže. Dle § 16 cit. zák. může se sice společný úřad bytový kdykoli vzdáti zabraného bytu, ale, vzdá-li se ho, musí o tom zpraviti majetníka domu a ustanoviti zároveň den vrácení bytu. Nebylo-li ani tvrzeno, ani dokázáno, že by se byl společný úřad bytový zabraného bytu tímto zákonitým způsobem vzdal, a také nic v celém řízení na jevo nevyšlo, že byl by nedbal předpisů §§ 8 a 9 cit. zák., soud prvé stolice pak v rozsudku nepraví, v čem by toto nedbání citovaných předpisů pozůstávalo, ale i kdyby tu takové nedbání oněch předpisů bylo, nelze je za konkludentní čin ve smyslu § 863 obč. zák. považovati a z něho vzdání se zabraného bytu odvozovati, poněvadž pro takový úsudek není ani věcného ani právního podkladu. Jmenovitě nepadá na váhu, že žalovaný z řečeného zabrání pro sebe žádných oprávnění odvozovati nemůže, neboť už bylo vyloženo, že žalobce není aktivně legitimován, aby vůči žalovanému tuto okolnost po právu uplatňoval, když dle § 10 cit. zák. pozbyl práva samostatné disposice zabraným bytem.Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.Důvodу:Odepřev žalobci oprávněnost ku žalobě posoudil odvolací soud sporný případ mylně. Jisto jest, že žalovaný užívá bytu svémocně, nejsa k tomu oprávněn ani smlouvou se žalobcem jakožto vlastníkem domu, ani společným bytovým úřadem v Praze jakožto zabíratelem bytu ani posléze poukazem ministerstva národní obrany. Jest ovšem pravda, že společný bytový úřad v Praze jakožto zabíratel bytu byl by též oprávněn, domáhati se na žalovaném, by byt vyklidil. Tím však nikterak není řečeno, že by totéž právo nepříslušelo i žalobci jakožto vlastníku domu. Toto oprávnění je zákonným výronem práva vlastnického (§§ 354 a 366 obč. zák.) a není vyloučeno tím, že byt byl a jest zabrán společným bytovým úřadem. Tímto opatřením obmezen jest žalobce na právech, plynoucích z jeho vlastnictví k domu, jen potud, pokud opatření to sahá. Nesmí tudíž žalobce ovšem brániti tomu, by bytový úřad zařídil to, k čemu ho zákon opravňuje, aby i osoby třetí vykonávaly ohledně zabraného bytu práva, jež byla jim bytovým úřadem propůjčena a jež z tohoto propůjčení odvozují. Vůči osobám, jsoucím mimo uvedený okruh, podrží však žalobcovo vlastnictví svou zákonnou moc a sílu. Vůči těmto osobám nestává se dům, pokud se týče byt věcí bez pána, vydanou svémoci jejich v případech, kde by bytový úřad nebo ten, kdož od něho své právo odvozuje, svémoci té čeliti nebyl s to nebo nebyl ochoten čeliti. Okolnost, zda by žalobce, jsa odsouzen k nečinnosti, vzal škodu na svém majetku, jest lhostejnou, poněvadž touto náležitostí právní ochrana vlastnictví není nikterak podmíněna.