Čís. 531.

Obchodní pomocník, mající nárok na tantiemu dle obchodního zisku, může sice žádati o vyúčtování zisku, nikoli však o přísežné dotvrzení správnosti vyúčtování
(Rozh. ze dne 1. června 1920, Rv I 218 20.)
Žalobce byl ředitelem továrny žalované firmy a měl kromě pevného platu nárok na 5°/o tantiemu z ročního výtěžku. Dne 26. března 1917 dal žalobce jednoroční výpověď, jež byla žalovanou přijata. Dne 28. června 1917 dala žalovaná žalobci dovolenou a zřekla se až na další jeho služeb. Od 1. července 1917 do konce února 1918 konal žalobce vojenskou službu, načež dne 1. března 1918 nastoupil službu u jiné firmy. Žalovaná firma platila žalobci měsíční služné až do konce února 1918, tantiemu pouze do 30. června 1917. Žalobou domáhal se žalobce na žalované vyúčtování za dobu od 1. ledna 1917 do 26. března 1918 jakož i, by složila přísahu, že bilance jsou správné a úplné. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě, pokud šlo o dobu od 1. ledna 1917 do 28. února 1918. Důvody: Zaměstnavatel může se kdykoliv vzdáti služeb zaměstnancových, nemůže mu však služební požitky snížiti. Zjištěno jest, že žalovaná firma zajistila žalobci všechny jeho požitky po dobu dovolené, ač ji byl upozornil, že bude nucen za dovolené narukovati. Tímto zjištěním odstraněny byly pochybnosti, jež by mohly vzniknouti z toho, že žalobce skutečně za své dovolené nastoupil vojenskou službu. Žalovaná firma skutečně vyplácela žalobci služné po dobu jeho služby, avšak zdráhá se mu přiznati tantiemu za tuto dobu. Než i na tuto má žalobce nárok, ovšem pouze do 28. února 1918, ježto nastoupil dnem 1. března 1918 místo u konkurenční firmy, čímž dal na jevo, že ruší smluvní poměr se žalovanou firmou. Dle § 14 zák. o obch. pom. jest, není-li jiné úmluvy, vyúčtovati dle bilance za uplynulý rok a může zaměstnanec žádati, by mu dovoleno bylo nahlédnouti do knih, pokud jest toho třeba ku přezkumu vyúčtování. Zvláštní úmluvy v případě, o nějž tu jde, nebylo, dlužno proto šetřiti zákonného postupu. Vyúčtování lze ovšem provésti teprve koncem roku, pokud se týče po valné hromadě, jež může se usnésti na odpisech ze základny, sloužící k výpočtu tantiemy. Žalovaná nenamítla vůbec, že by valná hromada za rok 1917 a 1918 nebyla ještě konána, nýbrž, stojíc na stanovisku, že žalobci nepřísluší od 1. července 1917 tantiema, odepírá mu dáti vyúčtování; za dobu do 30. června 1917 poskytla pak žalobci tantiemu vypočtenou dle čistého zisku za tohoto půl roku. Leč dlužno udati čistý zisk za celý rok 1917 a pak teprve bylo by lze, pokud jde o stanovisko žalované, určiti tantiemu za prvých 6 měsíců. Žalobci přísluší však, jak již uvedeno, tantiema až do 28. února 1918 a musí proto žalovaná složití bilanci i za celý rok 1918, by bylo lze poměrně vypočítali tantiému za prvé dva měsíce. Jest tudíž žalovaná firma povinna dáti žalobci vyúčtování za dobu od 1. ledna 1917 do 28. února 1918 na základě bilancí, jak shora byly uvedeny. Žalobce žádá též, by žalovaná složila přísahu, že bilance jsou správné a úplné. Nárok jeho zakládá se v čl. XLII uv. zák. k с. ř. s., ježto prý žalovaná jest dle zákona o obch. pom. povinna udati jmění a dluhy, jež v bilanci jsou obsaženy. Smlouvou nebyla přísaha vyloučena; chikány nelze v ní shledávati, naopak odstraní se jí vhodným způsobem osobní rozpory o obsahu bilance. Odvolací soud rozsudek potvrdil z důvodů prvého soudu, k nimž dodal: Povinnost, již ukládá zaměstnavateli § 14 zák. o obch. pom., by vyúčtoval se zaměstnancem, pobírajícím tantiemu za uplynulý rok na základě bilance, jest povinností udati jmění, náležející zaměstnavateli, pokud jest obsaženo v jeho obchodě. Ježto § 14 zák. o obch. pom. nevylučuje výslovně, by složena byla přísaha o tom, že stav jmění byl udán v bilanci správně, dlužno přiznati zaměstnanci právo, by dle čl. XLIII uv. zák. k с. ř. s. žádal na zaměstnavateli složení přísahy, že údaje v jeho bilancích jsou správné a úplné.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované potud, že zamítl žalobní prosbu, pokud se domáhala složení vyjevovací přísahy.
Důvody:
Dovolání, opřenému o jediný dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., nelze upříti částečné oprávněnosti. Dovolatelka tvrdí, že není povinna žalobnímu žádání vyhověti, a proto navrhla změnu rozsudku v ten rozum, aby byla prosba žalobní vůbec zamítnuta, poněvadž prý není povinna za čas od 1. července 1917 do 28. února 1918 tantiemu platiti a v důsledku toho vyúčtování žádaného není potřebí, a vidí nesprávné posouzení věci v uvedeném směru v tom, že odvolací soud přisvědčil závěru soudu stolice prvé, že žalovaná, zavázavši se platiti služné žalobci po čas dovolené, vzala na se závazek platiti je včetně tantiemy i za čas, po který bude žalobce vykonávati vojenskou službu. Mimo to vytýká, že zvláště není povinna vykonati přísahu vyjevovací dle ustanovení čl. XLII uv. zák. k с. ř. s., poněvadž k vyjevení jmění nebo dluhů není vůbec povinnaž takže případ nelze zařaditi pod citované zákonné ustanovení. Pokud se týče první výtky, zjistil první soud, že žalovaná svým generálním ředitelem přislíbila platiti žalobci po celý čas jeho dovolené až do vypršení výpovědní doby, tedy do 16. března 1918, přes to, že ji předem zvlášť upozornil, že bude ihned povolán k výkonu služby vojenské, veškeré jeho služební požitky, tudíž že přislíbila mu platiti požitky ty i v době služby vojenské do času udělené mu dovolené spadající, jak žalobce v dopisu svém výslovně jí bez odporu s její strany oznámil. Nejde tu tedy jen o prostý právní závěr, nýbrž skutkové zjištění, kterému, když je odvolací soud, shledav je plně odůvodněným, převzal, nelze odporovati v řízení dovolacím. Zavázala-li se žalovaná strana, jak bylo zjištěno, pak přísluší žalobci, jak právem nižší soudy uznaly, nejen nárok na pevný plat, nýbrž i tantiemy, které jsou součástkou platu služebního a není tomu nijak na závadu § 3 cís. nař. z 29. února 1916 čís. 58 ř. z., poněvadž ustanovení to platí jen pro případ, že nebylo jinak mezi stranami ujednáno. Zde ujednání se stalo, jest proto platné a neprávem je obmezovala žalovaná jen na placení pevného služného, když veškeré služební požitky platiti se zavázala. V tom směru tudíž vytýkané nesprávné posouzení právní shledali nelze. Ovšem ale jest tu dovolací důvod čís. 4 potud, pokud odvolací soud v souhlasu se soudem stolice prvé podřaďuje sporný případ pod ustanovení čl. XLII uv. zák. k с. ř. s. a ukládá ve výroku rozsudkovém žalované straně povinnost vykonati přísahu, že předložené bilance jsou pravé a úplné. Žalovaná firma jako zaměstnavatelka žalobcova neměla přece ve správě jmění a nemá také podle občanského práva povinnosti jmění nebo dluhy své jemu udati, v kterýchžto případech lze požadovati vyjevovací přísahu dle citovaného zákonného předpisu. I když žalobce jako ředitel továrny pobíral část služebního platu v tantiemě, počítané z hrubého výtěžku na základě ročních bilancí, nestal se tím ani vedoucím společníkem (čl. 270 obch. zák.) aniž lze říci, že tím firma stává se správcem jeho jmění (§ 1012 obč. zák.), nýbrž zůstává zřízencem konajícím v obchodním závodu vyšší služby, pro kterého platí ustanovení § 14 zákona o obch. pomoc. Více než § 14 cit. zák. stanoví, nemůže ani zřízenec požadovati na zaměstnavateli ani tento není povinen mu poskytnouti. Zavázala-li se tedy žalovaná platiti žalobci plat z části v 5 proc. tantiemě z hrubého výtěžku, převzala tím přirozeně povinnost, sděliti oprávněnému potřebný výkaz o tomto výtěžku, jeho vyúčet zdělaný dle ročních bilancí, ježto by jinak nárok jeho nedal se uplatniti. Když by žalobce měl pochybnosti o správnosti a úplnosti vyúčtu, může požadovati a žalovaný musí mu připustiti nahlédnutí do obchodních knih, pokud toho třeba, by se o správnosti a úplnosti vyúčtování přesvědčil. Tak určuje zřejmě § 14 zák. o obch. pom. Kdyby byl zákonodárce chtěl zaměstnanému vyhraditi více práv, zvláště i právo požadovati dle čl. XLII uv. zák. k с. ř. s. vykonaní přísahy o správnosti a úplnosti účtu, byl by to v zákonu zajisté výslovně řekl. Normy čl. XLII uv. zák. k с. ř. s. nelze tedy na případ, o který jde, nijak užíti, poněvadž je tu zvláštní ustanovení zákona, v němž práva zaměstnaného přesně jsou vymezena. Slušelo se proto v tom směru odůvodněnému dovolání vyhověti a onu část žalobní prosby, jež domáhá se toho, aby žalovaný vykonal přísahu, jako po zákonu neodůvodněnou zamítnouti, ostatní pak výrok ve věci samé, zákonu a stavu věci vyhovující, potvrditi.

Citace:

č. 531. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 336-339.