Čís. 430.Ochrana nájemců (nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n.) Živnostenské místnosti nestanou se bytem, i když opatřeny byly kamny a nábytkem a živnostník tam hlídal a spal. (Rozh. ze dne 2. března 1920, R I 109/20.) Žalobce vypověděl žalovaného z místností, jež měl najaty ku provozování živnosti kovářské. Námitkám žalovaného procesní soud prvé stolice nevyhověl a ponechal výpověď v platnosti. Odvolací soud k odvolání žalovaného zrušil rozsudek soudu prvé stolice, řízení jemu předcházející i výpověď jako zmatečné. Důvody: Žalovaný namítal teprve ve spise odvolacím zmatečnost pro nepřípustnost pořadu práva, tvrdě však již v řízení prvé stolice, že užívá najatých místností pro sebe jako bytu, opatřiv světnici kamny a nábytkem. Tvrzení jeho bylo svědky prokázáno. Žalobce uvádí v odvolacím sdělení, že důvodem k výpovědi bylo, že potřebuje místností za byt pro dělníky. Z uvedeného je patrno, že výpověď dána byla z místností obytných, na které vztahuje se ochrana práva nájemního dle min. nař. ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. a ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. z. a n. Dle §u 1 posléz dotčeného nařízení lze však výpověď dáti jen se svolením soudu, tam blíže určeného, který má dle §u 3 provésti potřebné šetření dle zásad řízení nesporného a rozhodnouti usnesením. Jde tudíž o právní záležitost, pro kterou je předepsáno řízení nesporné, a odůvodněna je proto námitka zmatečnosti dle §u 477 čís. 6 c. ř. s., ježto pořad práva v této věci je vyloučen. Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a nařídil mu, by rozhodl o odvolání žalovaného, nehledě k domnělému důvodu zmatečnosti. Důvody: Nařízením ze dne 9. února 1919 čís. 62 sb. z. a n. bylo doplněno a změněno nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 sb. z. a n. o ochraně nájemců. Z toho jest patrno, že ustanovení prvního z těchto nařízení se vztahuje jen k nájmu místností, uvedených v §u 1 posléze naznačeného nařízení, totiž k nájmu bytu a jednotlivých částí bytů jakož i k nájmu místností obchodních. Nesejde na tom, jakým způsobem pronajaté místnosti skutečně jsou užívány, po případě užívati by se daly, nýbrž pouze na tom, k jakému účelu byly pronajaty. V tom směru jest v tomto případě podle důvodů rozsudku prvého soudu mezi stranami nesporno, že místnosti, o které jde, byly žalobcem pronajaty a žalovaným najaty k provozování kovářského řemesla, jež žalovaný, jak sám uvedl v námitkách, v nich od původní úmluvy nepřetržitě do nynějška provozuje a i dále chce provozovati. Místnosti živnostenské však nespadají pod § 1 nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n., nejsouce ani místnostmi obytnými ani místnostmi obchodními. Tím, že žalovaný do světnice vedle boudy, jím dodatečně k dílně přistavěné, dal si kamna a nábytek a jako bytu jí užívá, čili jak jeho manželka udala, v noci tam hlídá a spí, nepozbyly pronajaté místnosti povahy místností živnostenských a nestal se z nich byt. Proto se k nim nevztahují předpisy nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n., aniž tedy ustanovení nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. a žalobce nemusil tedy k výpovědi z poměru nájemního vyžádati si napřed svolení okresního soudu. Z toho, že žalobce v odvolacím sdělení, popíraje, že k pronajatým místnostem se vztahují předpisy o ochraně nájemců, uvedl, že potřebuje jich pro svou čeládku, nelze odvoditi, že jde o pronajaté místnosti obytné, len kdyby šlo o byt nebo část bytu nebo místnosti obchodní, bylo by náleželo jednati a rozhodnouti o přípustnosti výpovědi v řízení nesporném. Když o takové místnosti neběží, nemělo ovšem místa předchozí řízení nesporné, výpověď žalobcova a námitky žalovaného byly právem přijaty k soudu a právem bylo o nich zavedeno řízení sporné dle §§ 571 c. ř. s. a násl. Již z toho důvodu nelze tvrditi, že jde o věc, pro kterou jest předepsáno řízení nesporné, že tudíž pořad práva jest vyloučen a rozsudek prvého soudu jakož i předcházející řízení stiženy zmatečností dle §u 477 čís. 6 c. ř. s.