Čís. 597.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Pro požadovací nárok rozhodným jest, zda v okamžiku, kdy byl nárok vznesen, byl pozemek ve vlastnictví osoby, proti níž lze nárok takový uplatňovati.
(Rozh. ze dne 13. července 1920, R II 175/20.)
Opíraje se o skutečnost, že, včítá-li se pachtovní držba jeho předchůdců, jest od roku 1886 pachtýřem pozemku, připsaného knihovně zbožné nadaci, vznesl pachtýř proti nadaci nárok na vlastnictví k pachtovanému pozemku. Zástupce nadace odporoval požadovacímu nároku poukazem k tomu, že nadace, pro niž jest pozemek vlastnicky připsán, trvá po právu teprve od roku 1906 a od tohoto roku jest pozemek na ni připsán, takže nelze říci, že měl by požadovatel pozemek po zákonnou dobu spachtovaný od právního subjektu, proti němuž požadovací nárok lze uplatňovati. Tato námitka uznána všemi třemi stolicemi za neopodstatněnou, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle § 1 zákona ο zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., zakládá pacht pozemku trvající nepřetržitě od 1. října 1901, nárok pachtýře na postoupení pozemku do jeho vlastnictví, »jest-li požadovaný pozemek patří státu nebo ..... jest ..... součástí ..... statku církevního neb nadačního«, — o kterýžto poslednější případ tu jde. Uvedenému právě doslovu zákona zcela zřejmě vyhovuje v tomto směru již splnění předpokladu, že požadovaný pozemek jest v okamžiku, kdy pachtýř požadovací právo uplatňuje, ve vlastnictví subjektu náležejícího do některé z kategorií v § 1 uvedených. Mínění dovolatelčino, že by požadovaný pozemek po celou dobu pachtu, nárok ten zakládajícího, musel býti ve vlastnictví takového subjektu, s doslovem zákona se neshoduje. Odchylka od doslovu zákona jest tím méně přípustnou, když v něm došla výrazu i pravá vůle zákonodárcova. Účel sledovaný zmíněným zákonem jest, aby pachtýřům odevzdáním pozemku, který po určitou řadu let vzdělávali, do vlastnictví trvale zabezpečena byla jejich dosavadní živnost. Jest tudíž zákon vykládati ve shodě s touto jeho tendencí, jež důsledně sledována nutně vyžaduje, aby stejně nakládáno bylo se zákonně kvalifikovanými pachtýři uplatňujícími požadovací právo naproti některé z právnických osob v § 1 odstavec druhý vyjmenovaných bez ohledu na dobu, po kterou jest vlastnicí pozemku, jen je-li vlastnicí v okamžiku, kdy požadovací právo bylo uplatněno. Neprávem dovolává se stěžovatelka pro své opáčné mínění ustanovení § 8 téhož zákona, jenž se týká naprosto jiné otázky. Ustanovení to ve shodě s účelem zákona brániti chce maření nároku pachtýřova ukládáním mu náhrady za požadovaný pozemek ve výši cen válečných.

Citace:

č. 597. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 442-443.