Čís. 771.

Článek 1.) nařízení vlády republiky Československé ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n. vztahuje se i na kandidáty advokacie, kteří již před podáním žádosti za zkoušku ze služby v československém vojsku
vystoupily.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1920, R I 961/20.)
Kandidát advokacie, jenž vykázal: celkovou vojenskou službu 4 1/2 roku, z toho částečně ve vojsku československém, z něhož v době žádosti však již byl vystoupil, — dále jeden rok a 3 měsíce u advokáta a 6 měsíců u soudu, žádal za připuštění ku zkoušce advokátní. Vrchní zemský soud žádosti nevyhověl, ježto úhrnná skutečná advokátní praxe ža- datelova činila 1 rok 3 měsíce, tedy méně 2 roků, kdežto dle čl. 1 vládního nařízení ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n. se vyžaduje takováto praxe nejméně dvouletá.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten smysl, že kandidáta ku zkoušce pripustil.
Důvody:
Právem dovolává se stěžovatel ve svůj prospěch ustanovení třetího (vlastně pátého) odstavce článku 1. nařízení vlády republiky československé ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n. nedotčeného ohledně něho zrušením, vysloveným v § 2 nařízení ze dne 23. března 1920, čís. 176 sb. z. a n. Doslov tohoto ustanovení (»Kandidátům však sloužícím dále ve vojsku československém ... —«) mohl by ovšem sváděti k výkladu, že platí jen pro ty kandidáty advokacie, kteří při podání žádosti za připuštění ke zkoušce advokátní slouží ještě ve vojsku Československém, — než výklad takový byl by mylným. Vedle druhého odstavce článku 1.) nařízení ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n. ve znění § 1 nařízení ze dne 23. března 1920, čís. 176 sb. z. a n. platí ustanovení tamže pod 1.) a 2.) uvedená také pro kandidáty advokacie, kteří po skončení vojenské služby vstoupili do praxe. Byl by tu tedy zřejmý odpor a zajisté nezamýšlená nesrovnalost, kdyby výhody v pátém odstavci článku 1.) nařízení ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n. stanovené měli býti účastni jen ti, kdož slouží ještě ve vojsku československém, nikoli však i ti, kdož vystoupili již z této služby. Úmysl dotčeného ustanovení byl patrně ten, že kandidáti advokacie, kteří konali službu ve vojsku československém, mají požívati zvláštní úlevy před těmi, kteří nekonali této služby. Přesněji a jasněji znělo by arci ono ustanovení: »Kandidátům však slouživším dále ve vojsku československém .....«. Ježto pak stěžovatel vykázal celkovou vojenskou službu delší 4 1/2 roku, dále vykázal, že má celkové praxe nejméně jeden rok u advokáta a šest měsíců u soudu, konečně prokázal ostatní požadavky zákonné (§ 3 adv. ř.), není překážky, aby nebyl připuštěn ke zkoušce advokátní.

Citace:

č. 771. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 679-680.