Čís. 366.

Dráha ručí za nádražní šatnu jako schovatel bez rozdílu, zda šatnu obstarává sama svými zřízenci či zda zadala ji soukromému podnikateli.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1920, R II 175/19).
Žalobce uložil v nádražní šatně koš s prádlem v ceně 4601 K. Koš sev šatně ztratil. Nádražní šatna byla zadána železniční správou soukromému podnikateli, jenž nabízel žalobci odškodné 100 K, s čímž se však žalobce nespokojil a žaloval podnikatele na náhradu plné škody. Soud prvé stolice žalobu zamítl, mimo jiné též z toho důvodu, že žalovaný není ku sporu legitimován, ježto, jak z přípisu ředitelství drah vysvítá, jest šatna spravována prostřednictvím podnikatele železniční správou, a že tudíž tato jest zodpovědná za ztrátu zavazadla a že proti ní měla býti žaloba podána. Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání a zrušiv rozsudek soudu prvé stolice, uložil mu, by po pravomoci usnesení v jednání pokračoval a znovu rozhodl. Důvody: Dle § 39 dopravního řádu ze dne 11. listopadu 1909, čís. 172 ř. z. jest dráze přikázáno, by na stanicích, určených také k vypravení cestovních zavazadel, postarala se o zařízení, poskytující cestujícím možnost, by proti zapravení poplatku řádně uveřejněného, ponechali zavazadla v přechodném uschování. Příkaz tento může dráha splniti buď sama nebo prostřednictvím podnikatele, tedy osoby cizí, za kterou však dráha neručí; podnikatel takový není zřízencem (§ 5 dopr. ř.) dráhy, jako drahou smluvený povozník (§ 63, odstavec osmý — § 76, odstavec osmý — § 78, odstavec prvý dopr. ř.) aneb poslové podle § 79, odstavec prvý dopr. ř. Na podnikatele takového nehodí se proto předpis dodatku 3 k § 39 (ručení jen do 100 K za jeden kus), který jako ustanovení výjimečné platí jedině pro dráhu; podnikatel takový podléhá ustanovení § 957 a násl. obč. zák. o smlouvě schovací, ručí proto dle § 964 obč. zák. za zanedbání povinné péče při uschování a zavinění jeho se předpokládá dle § 1298 obč. zák. V tomto případě bylo výsledkem dosavadního sporu zjištěno, že žalovaný sice obstarává uschování zavazadel na nádraží, a že to činí na základě smlouvy s ředitelstvím dráhy, kterou však nemůže předložiti, ježto ředitelství to odepřelo. K posouzení otázky, dlužno-li žalovaného pokládati za samostatného podnikatele či za zřízence dráhy dle § 5 dopr. ř., jest nutno seznati obsah dotyčné smlouvy — (úsudek ředitelství státních drah o otázce ručení žalovaného není samozřejmě rozhodným) — a ježto postup dle § 308 c. ř. s. snad bude marným, dlužno po případě výslechem stran zjistiti obsah pachtovní smlouvy, pokud jest nutným k posouzení vzájemného právního poměru. Dosavadní líčení bude tedy po rozumu § 496 čís. 3 c. ř. s. nutno ještě doplniti: 1. vysvětlením, prokázáním a zjištěním právního poměru, v němž žalovaný jest ku dráze (§ 5 dopr. ř.), při čemž budiž také zjištěn právní poměr ostatních osob v šatně na nádraží zaměstnaných, oproti žalovanému případně oproti dráze; 2. vysvětlením a prokázáním okolností, zda žalovaný vůbec provozuje samostatně zasílatelskou a uschovací živnost. Podle výsledku těchto zjištění — раk-li se prokáže, že žalovaný není osobou ve smyslu § 5 dopr. ř., — bude pak nutným, provésti ještě další důkazy o výši žalobcovy škody.
Nejvyšší soud vyhověl stížnosti žalovaného a zrušiv usnesení v odpor vzaté nařídil odvolacímu soudu, by, nehledě ke zrušovacím důvodům, uvedeným v napadnutém usnesení, znovu rozhodl o odvolání.
Důvody:
Odvolací soud shledal potřebným doplniti řízení v prvé stolici zjištěním právního poměru, ve kterém jest žalovaný ku dráze, zdali totiž šatnu vede jako zřízenec dráhy či jako samostatný podnikatel, vycházeje z právního názoru, že dráha ručí za uschovaná v šatně zavazadla pouze tehdy, když ten, jenž šatnu obstarává, jest zřízencem dráhy, k obstarávání šatny ustanoveným, kdežto, je-li mu šatna svěřena jako samostatnému podnikateli, ručení dráhy nenastupuje, nýbrž jest podnikatel sám ze ztráty věcí jemu do uschování odevzdaných práv dle zásad § 957 a násl. obč. zák. Tomuto názoru nelze však přisvědčiti. § 39 doprav. řádu želez. stanoví, že správa dráhy má se postarati o to, by ve stanicích byly po ruce vhodné místnosti pro přechodné uschování zavazadel (šatny). Správa dráhy má tedy ovšem pouze povinnost takové místnosti poříditi, nejsouc nijak povinna uschovací službu sama prováděti, naopak může obstarávání služby té přenechati podnikateli. Kdežto staré řády o želez- ničním provozu neobsahovaly ustanovení o ručení dráhy za ztráty při provozování šaten, pojal řád o železničním provozu ze dne 11. listopadu 1909, čís. 172 ř. z. do § 39 ustanovení, že dráha ručí v případě zřízení šaten v nádražích jako schovatel (kteréž ručení ostatně státní dráhy rakouské již dříve dle věstníku minist. č. 53 z roku 1906 převzaly.) Dle tohoto ustanovení tedy ručí dráha v případě zřízení šatny v nádražích jako schovatel bez rozdílu, zdali šatnu obstarává Ve vlastní režii svými vlastními zřízenci, či dává ji obstarati podnikatelem. Vůči obecenstvu jest dráha samoschovatelem, na tom, jakou má úmluvu s podnikatelem, jemuž obstarávání šatny zadala, nezáleží, to jest věc, týkající se jedině interního poměru mezi dráhou a podnikatelem. Vzhledem k tomuto právnímu nazírání na věc jeví se doplnění shora uvedené, jež odvolací stolice v usnesení v odpor vzatém nařídila, pro rozhodnutí sporu zbytečným, a důsledkem toho nezáleží také na tom, jaký jest právní poměr ostatních osob, v šatně na nádraží zaměstnaných vůči žalovanému nebo vůči dráze, rovněž tak jako nesejde na tom, zdali žalovaný vůbec provozuje samostatně živnost zasílatelskou — jež ostatně se spornou věcí nemá pranic společného, nejednat se o uschování z poměru zasílatelského — nebo živnost uschovací.

Citace:

č. 366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 36-38.