Čís. 422.Ocenil-li žalobce, ač vzhledem к výlučné věcné příslušnosti okresního soudu pro spor nebyl k tomu povinen, bez odporu žalovaného předmět rozepře na 100 K nebo pod tuto hodnotu, jest toto ocenění v otázce použití předpisů o řízení ve věcech nepatrných závazným pro obě strany. Zvláštních předpisů o řízení ve věcech nepatrných nutno dbáti i ve sporech nájemních. (Rozh. ze dne 24. února 1920, R I 86/20.) Žalobce ocenil v žalobě, jíž domáhal se vyklízení bytu, svůj zájem na 100 K. Okresní soud projednal spor bez ohledu ku zvláštnostem řízení ve věcech nepatrných. Odvolací soud odmítl odvolání žalovaného podstatně z toho důvodu, že jde o věc nepatrnou, a že tu není podmínek, za nichž lze vznésti ve věcech takových odvolání (§ 452 c. ř. s.). Nejvyšší soud odmítl stížnost žalovaného. Důvody: Žalobce prohlásiv v žalobě, že oceňuje svůj zájem na sporu na 100 K, udal takto hodnotu předmětu sporu (srovnej § 59 j. n.). Ježto jde o spor ze smlouvy nájemní, jenž dle §u 49 čís. 5. j. n. bez ohledu na hodnotu předmětu přikázán jest okresnímu soudu k projednání a rozsouzení, hodnota předmětu sporu tedy nebyla důležitá pro určení příslušnosti, nebyl žalobce ovšem povinen, udati tuto hodnotu v žalobě (§ 56, odstavec druhý). Když přes to tak učinil, nemohlo ocenění předmětu sporu zůstati bez povšimnutí, a platilo každým způsobem proti žalobci. Pro žalovaného ocenění to o sobe závazným nebylo, neboť dle posledního odstavce §u 60 j. n. má ocenění předmětu sporu v žalobě takovýto závazný účinek pro odpůrce jen ohledně příslušnosti. Žalovaný mohl tedy namítati a dokazovati, že ocenění, žalujícím předsevzaté, není správné. Když toho opominul, jest ocenění to také vůči němu směrodatné, pokud jde o otázku, lze-li použíti zvláštních ustanovení §§ů 448 a násl. c. ř. s. Hledíc pak k ustanovení §u 448 c. ř. s. nemůže býti pochybnosti, že v tomto případě jde o věc nepatrnou. Nesprávný jest názor žalovaného, že ve věcech nájemních nelze užíti předpisů civilního řádu soudního o věcech nepatrných. Ustanovení druhého odstavce §u 4 zákona ze dne 27. dubna 1873, čís. 66 ř. zák. (zákona ze dne 1. března 1876, čís. 23 ř. z.), že žaloby ze smlouvy nájemní nebo pachtovní, pokud není jimi výhradně vymáháno nájemné nebo pachtovné, nehodí se k jednání v řízení bagatelním, nebylo převzato do civilního řádu soudního. Patrně proto, že sporné řízení ve věcech nájemních a pachtovních podle civilního řádu soudního provádí se zásadně dle všeobecných ustanovení o řízení před okresními soudy, od nichž stanoveny jsou jen některé odchylky v třetím oddílu šesté části civilního řádu soudního. Zejména tam, kde jako v případě tomto řízení nebylo zavedeno o výpovědi nebo příkazu na odevzdání po případě převzetí, nýbrž o řádné žalobě, přimyká se řízení celkem к řízení o jiných žalobách, u okresního soudu podaných, toliko s výjimkami, v §§ 573 až 575 c. ř. s. uvedenými, a dlužno tedy, nepřesahuje-li hodnota sporného předmětu 100 K, postupovali podle §§ 448 a násl. c. ř. s. Že soud prvé stolice v tomto případě toho nedbal, nevadí, věc nepřestala proto býti věcí nepatrnou. Ve věcech nepatrných však rekurs proti usnesením soudu odvolacího vůbec místa nemá (poslední odstavec §u 517 c. ř. s.). Rekurs žalovaného do usnesení odvolacího soudu podaný jest tedy nepřípustný a bylo jej odmítnouti. Všeobecné ustanovení §u 519, čís. 1 c. ř. s. nemá zde místa; vzhledem k zvláštnímu předpisu posledního odstavce §u 517 c. ř. s. platí pouze tenkrát, nejde-li o věc nepatrnou.