Čís. 575.

Spory o zrušení platně uzavřené nájemní smlouvy patří bez ohledu k hodnotě sporného předmětu k výlučné věcné příslušnosti soudů okresních (§ 49 čís. 5 j. n.).
(Rozh. ze dne 7. července 1920, R I 448/20.)
Tvrdě, že platně uzavřená nájemní smlouva byla napotom souhlasnou vůlí stran rozvázána, domáhal se pronajímatel proti nájemci žalobou u okresního soudu výroku, že nájemní smlouva je zrušena a nájemce povinen najatý předmět vrátiti. Okresní soud k námitce žalovaného odmítl žalobu pro věcnou nepříslušnost, poněvadž předmětem sporu jest jsoucnost nájemní smlouvy a hodnota jeho 1000 K převyšuje. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti, poněvadž nejedná se ve sporu o jsoucnost, nýbrž o další trvání nájemní smlouvy a není zde proto místa pro výjimku z pravidla § 49 čís. 5 j. n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pro spory ze smluv nájemních je výlučná věcná příslušnost soudů okresních pravidlem, věcná příslušnost, dělená dle hodnoty sporného předmětu mezi sborové soudy prvé stolice a soudy okresní je výjimkou z onoho pravidla (§ 49 čís. 5 j. n.). Úmyslem zákona bylo, by ohledně věcné příslušnosti ve věcech nájemních zůstalo zásadně při posavadním stavu právním. Hledíc pak k tomu, že dle § 1 cís. nařízení ze dne 16. listopadu 1858 čís. 213 ř. z. přikázány byly k věcné příslušnosti soudů okresních veškeré spory ze smluv nájemních, a hledíc k tomu, že výjimečné právní předpisy nedopouštějí, by jich obdobně bylo používáno, nutno výjimky, připuštěné z řečeného pravidla v § 49 č. 5 j. n. vykládati přesně a způsobem obmezujícím. Z těchto výjimek přichází v tomto případě v úvahu ustanovení § 49 č. 5 j. n., dle něhož dle hodnoty sporného předmětu rozdělena jest věcná příslušnost mezi sborové soudy prvé stolice a okresní soudy při sporech ze smluv nájemních, jež týkají se jsoucnosti nebo nejsoucnosti smlouvy nájemní. I jedná se o to, které spory ze smluv nájemních to jsou, jež týkají se jsoucnosti nebo nejsoucnosti smlouvy nájemní. Jest zde možným dvojí výklad. Jeden, jenž jsoucností smlouvy rozumí právoplatný její vznik, druhý, jenž pod tento pojem zahrnuje jednak právoplatný vznik smlouvy, jednak další trvání smlouvy, co do jejího platného vzniku nesporné a nepochybné. Onen výklad obmezuje řečenou výjimku § 49 čís. 5 j. n. na žaloby určovací, domáhající se rozsudku o tom, zda smlouva platně vznikla, čili nic, a zda tudíž zde jest čili nic. Druhý výklad rozšiřuje výjimku i na spory o nápotomní zrušení smlouvy platně uzavřené. Doslov § 49 č. 5 j. n. o sobě může ovšem krýti i ten i onen výklad a nutno proto uvážiti i jiná související ustanovení zákona, by umožněno bylo, rozhodnouti se spolehlivě pro ten neb onen výklad. Tyto úvahy vedou pak ku výsledku, že výrazem jsoucnost nájemní smlouvy míněn jest jen její pravoplatný vznik a nikoli též další její trvání a že proto výjimečné ustanovení § 49 č. 5 j. n. nelze rozšiřovati na spory o zrušení smlouvy právoplatně uzavřené. V tomto smyslu užívá zákon řečeného výrazu v §§ 228 a 236 c. ř. s. a týž smysl přikládá mu zejména i v samé jurisdikční normě, rozeznávaje v § 88, odstavec prvý j. n. zcela přesně mezi žalobami o zjištění jsoucnosti nebo nejsoucnosti smlouvy a žalobami o její zrušení. Než i předpis § 49 č. 5 j. n. sám přikazuje výlučně k druhové příslušnosti okresních soudů právě ty nejčastější spory o zrušení nájemní smlouvy, totiž spory o výpověď a předání nebo převzetí najatého předmětu, tedy případy, kde platně uzavřená smlouva nájemní zrušuje se, byla-li uzavřena na dobu neurčitou, výpovědí a, byla-li uzavřena na dobu určitou, žalobou o vrácení nebo převzetí pronajatého předmětu. I nelze porozuměti, proč by zákon, kdyby v § 49 čís. 5 j. n. výrazem jsoucnost anebo nejsoucnost smlouvy rozuměl též další trvání anebo zánik platně uzavřené smlouvy, byl dle toho, v jaké formě a z kterého důvodu uplatňuje se zrušení smlouvy, v jedněch a to nejčastějších případech pak připouštěl tuto příslušnost jen při nižší hodnotě sporného předmětu. Máť zajisté forma řízení a povaha zrušovacího důvodu pro vymezení příslušnosti význam podřízený a, pokud povahou zrušovacího důvodu podmíněna jest urychlenost řízení (§§ 1117 a 1118 obč. zák.), lze nadíti se jí spíše u soudu okresního, jak zákon sám vycházel z tohoto hlediska, roztřiďuje věcnou příslušnost mezi soudy okresní a sborové soudy prvé stolice.

Citace:

č. 575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 414-415.