Čís 395.

Dědickou přihlášku z posledního pořízení nelze odmítnouti proto, že poslední pořízení není závětí, nýbrž dovětkem.
(Rozh. ze dne 4. února 1920, R I 46/20.)
V posledním pořízení, formálně bezvadném, obmyslil zůstavitel své nejbližší příbuzné, aniž by výslovně pořídil o celém svém jmění nebo o poměrné jeho části. Pozůstalostní soud nepřijal dědické přihlášky příbuzných, v posledním pořízení obmyšlených, z důvodu, že nejde o závěť, nýbrž o pouhý dovětek. Rekursní soud usnesení to potvrdil. Důvody: Dle § 121 nesp. pat. má dědic podati dědickou přihlášku, vyhovující předpisům §§ 799 a 800 obč. zák. a pozůstalostní soud může dle § 122 nesp. pat. přijati na soud pouze přihlášku, vyhovující předepsané formě, a jen na základě takové lze pozůstalost projednati. Z toho, jakož i z §§ 75 a 116 nesp. pat. vyplývá, že již při zahájení projednání pozůstalosti a před tím, nežli se dědická přihláška přijme, dlužno řešiti otázku, zda byl opravdu kdo za dědice povolán, a že nelze řešení otázky té vyhraditi pozdějšímu řízení. V případě, o nějž jde, není třeba, by byly vyšetřeny sporné skutečnosti, nýbrž dlužno se pouze zabývati otázkou, zda poslední pořízení jest závětí či dovětkem. Otázka ta jest však pouhou otázkou právní, již pozůstalostní soudce musí řešiti. Nelze přisvědčiti stěžovatelům, míní-li, že pozůstalostní soud musí přijati každou přihlášku. Pozůstalostní soud jest k tomu dle § 121 nesp. pat. povinen pouze tehdy, je-li přihláška podána v předepsané formě. Leč předpokladu toho tu není, ježto k formě náleží také důvod a dlužno tedy i po této stránce věc přezkoumati. Ježto pak zůstavitel nepořídil o celém jmění, ani o poměrné jeho části, není pořízení závětí, nýbrž dovětkem, pročež pozůstalostní soud právem nepřijal dědické přihlášky.
Nejvysší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a nařídil soudu pozůstalostnímu, by dědickou přihlášku k soudu přijal.
Důvody:
Dovolací stížnosti dlužno dáti za pravdu, že napadnutým rozhodnutím byl porušen zákon o nesporném řízení, jmenovitě jeho předpis § 122. V tomto paragrafu, který nařizuje, že každou dědickou přihlášku, v předepsané formě sepsanou, nutno na soud přijati, jest obsaženo též ustanovení, že důkaz o důvodu práva dědického lze podati také dodatečně. Jelikož následkem toho jest za to míti, že soud jest povinen přijati i takovou dědickou přihlášku, ve které důvod dědického práva nebyl prokázán, vyplývá z toho, že přijetí přihlášky na soud nezávisí na průkazu zmíněného důvodu, a že názor rekursního soudu, že k formě přihlášky náleží i platný důvod dědického práva, není správným. I ustanovení § 126 nespor. řízení vede k témuž úsudku. V něm, právě tak jako v § 122 nesp. řízení, mluví se o předepsané formě, při čemž o obsahu posledního pořízení není zmínky, a dlužno z § 126 nesp. řízení usuzovati, že i taková poslední vůle, která nebyla zřízena v náležité formě, může býti základem přihlášky dědické, poněvadž v tomto paragrafu přikládán jest formální správnosti testamentu význam pro rozdělení úloh stran ve sporu z dědického práva. Hledíc k ustanovení § 121 nesp. říz. jest ovšem třeba, by v dědické přihlášce bylo také uvedeno, zdali dědic dědický nárok zakládá na dědické smlouvě, posledním pořízení, či na zákoně. V tom případě, je-li právním důvodem poslední pořízení, jest pak na soudu pozůstalostním, aby, bylo-li poslední pořízení již soudně vyhlášeno, pouze formelní jeho platnost přezkoumal a, nepouštěje se do obsahu jeho, zjistil, je-li prosto vad zevních, na první pohled patrných (vitium visibile), které by je činily právně neplatným. Ustanovení § 123 nesp. říz. není tomu nikterak na závadu, neboť jednak se netýká dědické přihlášky, s jejímž přijetím, otázce odevzdání pozůstalosti nikterak neprejudikujícím, zákon nespojuje jiných důsledků, nežli legitimaci ke sporu z dědického práva, jakož i rozdělení úloh stran v dotyčném sporu (§ 125 a 126 cit. zák.), jednak dle něho může obsahově i formálně vadné poslední pořízení býti základem projednání pozůstalosti, souhlasí-li s tím výslovně ti, jimž by podle zákona příslušelo právo k pozůstalosti. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že odmítnutí dědické přihlášky stěžovatelů z posledního pořízení, jež není stiženo žádnou zevnější vadou, není v zákoně opodstatněno.

Citace:

č. 395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 89-91.