Čís. 787.

Pro určení povinnosti ku složení žalobní jistoty jest lhostejno, kde žalobce bydlí a má svůj majetek.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1920, R I 1019/20.)
V řízení o žalobě majitele firmy v Sofii, polského státního příslušníka, navrhl žalovaný, by žalobci bylo uloženo složiti žalobní jistotu. Soud prvé stolice rozhodnutí o návrhu odložil až dojde vyjádření ministerstva spravedlnosti o tom, jak se chová Bulharsko vůči československým příslušníkům. Důvody: Rozhodnutí ministerstva spravedlnosti dlužno vyčkati, protože věc není dosud vyjasněna. Žalobce vystupuje jako majitel firmy v Sofii. Závazek firmy ku složení žalobní jistoty řídí se dle ustálené praxe nikoliv dle státní příslušnosti majitele firmy, nýbrž dle jejího sídla v cizině. Rekursní soud návrh žalovaného zamítl. Důvody: Plnou mocí, žalobcem v žalobě předloženou a zástupcem československé republiky v Sofii ověřenou, jest prokázáno, že žalobce jest Polákem a výnosem ministerstva spravedlnosti v Praze ze dne 13. července 1920, čís. 23465 jest potvrzeno, že polským státem jest zaručeno, že se navzájem nežádá složení jistoty ve smyslu § 57 c. ř. s. Jako žalobce nevystupuje firma, nýbrž Sigmund R., ovšem jako majitel firmy Hermann K. v Sofii, kterým též dle obsahu doložky obsažené na plné moci jest.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs jest přípustným. Usnesením rekursního soudu nebylo rozhodováno ani o povinnosti k náhradě ani o výši útrat procesních (§ 528 I c. ř. s.), nýbrž o otázce mezinárodního práva procesního. Dovolacímu rekursu nelze však přiznati věcné oprávněnosti. Marně odvolává se žalovaný na předpis § 75 j. n. Dle obsahu žaloby není žalobcem osoba hromadná, nýbrž žalobce jest kupcem jednotlivcem. Lhostejno jest, zda cedentem byla osoba hromadná. Žalobcem jest cesionář a jen jeho státní příslušnost jest rozhodnou pro otázku, zda jest povinen poskytnouti jistotu na procesní útraty. Neudržitelným jest stanovisko žalovaného, že prý
záleží též na tom, kde žalobce bydlí a má svůj majetek. Tím vnésti chce žalovaný do zákona (§ 57 II čís. 1 c. ř. s.) náležitost, které zákon nevytýká. Dle zákona stačí, že žalobce jest příslušníkem státu, jenž vůči tuzemcům šetří materielní reciprocity, neukládaje jim za povinnost, by dali jistotu za procesní útraty. Tato podmínka jest dle sdělení ministerstva
spravedlnosti v plném rozsahu splněna (věstník ministerstva spravedlnosti z roku 1920, čís. 1, str. 11). Kdyby pravdu měl žalovaný, bylo by nutno připustiti též další, zákonem zřejmě neopodstatněný důsledek, že poskytnouti žalobní jistotu povinni jsou dokonce i tuzemci v případě, že bydlí a mají svůj majetek v cizině. S případným ohrožením útratové pohledávky tuzemců zákonodárce se zabýval, rozhodl se však nicméně pro nynější doslov § 57 c. ř. s., vycházeje z předpokladu, že rozepře budou v poměrně krátkém čase projednány, že v nemalé míře jest v rukou žalovaného, by spor urychleně a s vyvarováním se zbytečných útrat byl skoncován a že předpisy exekučního řádu o zajišťovacích prostředcích bude žalovaný s dostatek zabezpečen (motivy k vládní předloze).

Citace:

č. 787. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 698-699.