Čís. 631.

Ustanovení čl. I. nařízení vlády republiky Československé ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n., pokud se týče § 1 nařízení ze dne 23. března 1920, čís. 176 sb. z. a n., platí též pro kandidáty advokacie, kteří v době skončení svých právnických studií již konali vojenskou službu.
(Rozh. ze dne 17. srpna 1920, R II 209/20.)
Žádosti kandidáta advokacie, aby mu započítána byla do praxe doba od 1. srpna 1914 až do 6. června 1918, ve válečné službě ztrávená, výbor advokátní komory nevyhověl, jsa toho názoru, že počátek započtení válečné doby předpokládá ukončení právnických studií a složení všech státních zkoušek. Vrchní zemský soud vyhověl stížnosti potud, že žadateli započetl do advokátní praxe též dobu ztrávenou ve vojenské službě od 1. srpna 1915 až do 6. června 1918 včetně. Důvody: Dle posledních slov § 1 nařízení vlády ze dne 23. dubna 1920, čís. 176 sb. z. a n., jest přípustno započtení válečné doby do advokátní praxe u kandidátů, kteří do roka po skončení právnických studií válečnou službu nastoupili a do roka po jejím skončení do praxe vstoupili. Na slovo »nastoupili« nelze klásti takový důraz, že by jím byl míněn skutečný počátek služby vojenské a nikoliv též její pokračování po skončených studiích. Zákon sám nikde nevyslovuje, že by ustanovení toto nemělo platiti pro kandidáty, kteří v době skončení svých právnických studií vojenskou službu již konali, právě tak jako nepředpisuje, že předpokladem započtení vojenských let jest složení všech státních zkoušek. Výklad opačný vedl by k nespravedlivému důsledku, že by kandidáti, kteří náhodou narukovali teprve po ukončení právnických studií byli při započítávání vojenské služby na tom lépe, než ti, kteří museli službu vojenskou nastoupiti dříve a pokračovali v ní po ukončení svých právnických studií. Toho zajisté zákon nezamýšlel. Bylo proto napadené usnesení změnili potud, že se stěžovateli doba od skončení studií právnických, totiž od 1. srpna 1915 až včetně do 6. června 1918 ve vojenské službě ztrávená do advokátní praxe započítává, naproti tomu byla doba od 1. srpna 1914 do 1. srpna 1915 stěžovateli započítána do doby studijní a nelze mu ji proto ještě jednou do advokátní praxe započísti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu advokátní komory.
Důvody:
Dle názoru hájeného ve stížnosti nevztahuje se výhoda, poskytnutá nařízeními vlády republiky Československé ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z, a n., pokud se týče ze dne 23. března 1920, čís. 176 sb. z, a n. kandidátům advokacie ohledně včítání vojenské služby do 7leté praxe advokátní, na ony kandidáty advokacie, kteří před skončením právnických studií nastoupili vojenskou službu. Tento právní názor nelze pokládati za správný. Dlužno sice přisvědčiti stěžovateli, praví-li, že zákonná opatření, týkající se účastníků války, mají ráz zákonů výjimečných, ale vzhledem k účelu, kterého má citovanými opatřeními vládními býti dosaženo, aby totiž újma způsobená právním čekatelům tím, že nastoupení, pokud se týče konání vojenské služby znemožnilo konání jejich civilní služby, byla aspoň z části napravena, třeba při výkladu zmíněných nařízení přihlížeti k tomuto úmyslu zákonodárcovu. Bylo by zajisté nesrovnalostí, zákonodárcem nikdy nezamýšlenou, aby kandidát advokacie, který byl dne 1. srpna 1914 povolán ke službě vojenské, nemohl, nemaje v té době svá právnická studia skončena, poněvadž právě dokončil třetí jich ročník, míti nároku na výhodu poskytnutou citovanými nařízeními, kdežto jeho soudruh studující, který, nejsa vojínem, mohl studium právnické do 1. srpna 1915 dokončiti, a teprve potom byl do vojska zařaděn a službu vojenskou nastoupil, by úlevy té mohl býti účasten. Proto nelze výrazu »vojenskou službu nastoupiti«, jehož užito bylo v článku I., pokud se týče § 1 citovaných vládních nařízení, rozuměti v běžném slova smyslu, nýbrž, jak zajisté s úmyslem zákonodárcovým a s nadpisem nařízení se srovnává, dlužno ho vykládati jako »vojenskou službu konali«. Výbor advokátní komory ostatně, vydávaje své usnesení, se řídil také tímto výkladem, neboť jinak by byl mohl žadateli počítati advokátní praxi teprve ode dne 25. listopadu 1918. Uvádí-li stěžovatel dále, že účastníci války tím., že bylo jim ukončení studií atd. umožněno ještě za vojenské služby jednak poskytnutím studijních a zkušebních dovolených, jednak započtením semestrů mimo universitu ztrávených do doby studijní, byli dostatečně odškodněni, takže dalšího zřetele není ohledně nich potřebí, dlužno k tomu podotknouti, že v tom případě, kdyby názor stěžovatele byl správným, nebyly by výhody ty právníkům vojínům, kteří by byli chtěli věnovati se advokacii, pranic platný, dokud by vojenskou službu konali a vstup do praxe byl by jim možným teprve po skončení vojenské služby, čímž by zajisté účel, vládními nařízeními sledovaný, byl zmařen.

Citace:

č. 631. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 482-484.