Čís. 810.Sudiště § 77 j. n. nevztahuje se k žalobě manželky na rozvedeného manžela o placení vyživovacích příspěvků.(Rozh. ze dne 14. prosince 1920, R I 1107/20.)Proti žalobě rozvedené manželky zadané u soudu posledního společného bydliště, by jí manžel platil vyživovací příspěvky, vznesl žalovaný námitku místní nepříslušnosti, již soud prvé stolice usnesením pojatým do rozsudku zamítl. Důvody: Námitka místní nepříslušnosti soudu není důvodná, neboť nejedná se o ryze majetkový nárok z manželského poměru vznikající, což plyne z toho, že otázka výživného pro manželku je upravena v druhé hlavě občanského zákoníka nadepsané »manželské právo«, a ve své podstatě jest nárok na výživné jedním z účinků manželské smlouvy, tedy vznik svůj odvozuje z rodinného poměru mezi manžely, nikoli však z nějaké majetkové smlouvy nebo majetkového poměru (§§ 1217 a násl. obč. zák.) a tento svůj zvláštní (rodinný) ráz podrží, i když později nastalými skutečnostmi svazek manželský byl rozvázán, nebo zcela zrušen (§ 50 čís. 3 a § 76 j. n., § 44, 91 obč. zák.). Odvolací soud vyhověl odvolání, zrušil rozsudek prvého soudu a uložil mu, by vyčkav pravomoci, postoupil věc obecnému soudu manželovu. Důvody: V §§ 50 odstavec třetí a 76 j. n. rozeznává zákon pro soudní příslušnost ve věcech manželských nároky, jež jsou ryze majetkové povahy, a takové, jež nejsou ryze majetkové. Pouze pro tyto nároky stanovena jest výjimečná příslušnost soudu posledního bydliště, kdežto příslušnost pro nároky ryze majetkové řídí se dle všeobecných pravidel §§ 65 a násl. j. n. — Názor prvého soudu, že manželčin žalobní nárok na placení výživného, o 200 K měsíčně zvýšeného, není ryze majetkové povahy, jest po náhledu soudu odvolacího mylný, neboť který nárok podle svrchu citovaných zákonných ustanovení měl by pak býti nárokem ryze majetkové povahy mezi manžely, když ne nárok o placení určitých peněžitých dávek? Zákon nechtěl pro veškeré vzájemné požadavky manželů z důvodu manželství vyplývající stanoviti výlučný soud, jak patrno ze znění obou citovaných ustanovení zákona a z motivů k § 76 j. n. Pokud manželka žije ve společné domácnosti s manželem, jest poskytované jí výživné zcela jiného rázu, než když společenství v téže domácnosti přestane a manželka nárok na další výživné uplatňuje domáháním se peněžitých platů na manželi. V takovém případě stává se její nárok na výživné nárokem ryze majetkovým, — právě proto, že jí vzniká proti manželi pohledávka peněžitá, kterou také uplatňuje. Nerozhoduje žalobní důvod, nýbrž předmět pohledávání při posuzování příslušnosti ve smyslu § 76 j. n. (judikát čís. 253 ze dne 16. dubna 1918, čís. pres. 55/15). A jelikož předmětem žaloby jest placení určitých peněžitých obnosů, tedy nárok ryze majetkový, nelze odůvodniti místní příslušnost ustanovením § 76 j. n.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:Usnesení v odpor vzaté vyhovuje zcela stavu věci a zákonu a jest tak zevrubně a přiléhavě odůvodněno, že na vyvrácení vývodů dovolací stížnosti stačí těchto několik poznámek: Pravda ovšem, že i vyživovací nárok rozloučené manželky jest reflexem bývalého svazku manželského. Tím však není pro stanovisko žalobkyně ještě nic získáno. Nepodrobujeť zákon sudišti ve věcech manželských veškeré nároky, vyvírající z manželského poměru, nýbrž pouze ty z nich, jež nejsou ryze majetkoprávními nároky (§ 76 j. n.). Nespočívá proto těžisko tohoto vyhranění místní (a dle obdobného ustanovení § 50 2. čís. 3 j. n. i věcné) příslušnosti v povaze právního důvodu, nýbrž v předmětu žalobního nároku. Nezáleží o sobě na tom, že nárok odvozuje se z poměru manželského, nýbrž zároveň i na tom, čeho konkrétní prosba žalobní se dovolává. Stanovisko, vedle něhož v otázce příslušnosti nerozhoduje o sobě povaha právního poměru, nýbrž obsah konkrétní prosby žalobní, zaujal zákon nejen v ustanoveních §§ 50 odstavec druhý čís. 3 a 76 j. n., nýbrž i v ustanovení § 49 odstavec druhý čís. 5 j. n. Dle tohoto zákonného ustanovení nepatří k výlučné příslušnosti okresních soudů právní rozepře, při nichž jest sice právním poměrem poměr nájemní, ale předmětem prosby žalobní jest buďsi existence smlouvy nebo zaplacení činže. A jen s tohoto hlediska lze vysvětliti ustanovení § 236 odstavec druhý c. ř. s., vylučující mezitimní určovací návrh, jenž týká se sice právního poměru prejudiciálního pro rozhodnutí o prosbě žalobní, ale o němž rozhodovati nepatří k věcné příslušnosti procesního soudu, jemuž předložena konkrétní prosba žalobní. Jest tudíž zcela dobře možno, že jinému soudu přikázáno jest rozhodovati o právním poměru jako takovém a jinému opět o konkrétním žalobním nároku, jenž z onoho právního poměru se odvozuje. Pravda ovšem, že mezi manžely vzniknouti může celá řada ryze majetkoprávních nároků (na př. ze smluv trhových, směnečných, o náhradu škody а p.). Než pro tyto nároky jest zcela lhostejno, že účastníci jsou manžely, tyto nároky bývají snad podníceny svazkem manželským, ale nevyvírají z tohoto právního poměru a nepřicházejí již proto s hlediska § 76 j. n. v úvahu. Marně snaží se dovolací stěžovatelka popříti povahu uplatňovaného nároku jakožto nároku ryze majetkoprávního poukazem k tomu, že primérním předmětem nároku jest výživa, kdežto požadovaný peníz jest jen náhražkou tohoto předmětu. Nehledíc k tomu, že žalobkyně sama, vyjadřujíc hodnotu výživného v penězích, dává tím na srozuměnou, že výživné hodnotu peněžitou má a tudíž nárok na výživné nárokem majetkoprávním jest, zapomíná žalobkyně, že po zákonném zrušení manželského společenství poskytování naturální výživy, podmíněné společnou domácností, přeměňuje se, nehledíc k jinaké snad úmluvě, dle přirozené povahy věci v poskytování výživného v penězích. Že konečně nemohou pro povahu žalobního nároku padati na váhu okolnosti, podmiňující jeho rozsah (majetkové, pokud se týče výdělečné poměry manžela, potřeby manželky atd.), jest samozřejmo a netřeba dále odůvodňovati.