Čís. 559.

Zákon o požadovacím právu drobných pachtýřů (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Požadovací právo přísluší pachtýři, třebas byl v celoročním služebním poměru vůči propachtovateli a třebas mu pozemek byl propachtován jako součástka mzdy nebo služného, jen když propachtování nestalo se pouze a jedině v důsledku celoročního služebního poměru. (Rozh. ze dne 23. června 1920, R I 394/20.)
Kostelník a hajný domáhali se, by přiznány jim byly do vlastnictví pozemky, jež měli od kostela, v jehož službách byli, spachtovány již od roku 1898; pacht byl obnovován vždy po 6 letech písemnou smlouvou, až do roku 1910 platili požadovatelé plné pachtovné a teprve od této doby pachtovné snížené. Požadovací nárok byl jim přiznán soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rekurs dovolává se předpisu §u 3 odstavce čtvrtého zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n., dle něhož požadovací právo nepřísluší pachtýři, kterému byl pozemek propachtován jen v důsledku celoročního služebního poměru vůči propachtovateli jako na př. hajnému, deputátním dělníkům a pod. jako součástka mždy nebo služného. Z toho vyplývá úsudkem z opaku, že požadovací právo přísluší pachtýři, třeba že byl v celoročním služebním poměru vůči propachtovateli a třeba mu pozemek byl propachtován jako součástka mzdy neb služného, jen když propachtování nestalo se pouze a jedině v důsledku řečeného služebního poměru. Mají-li se tedy věci tak, že by byl pozemek osobě propachtován nebyl, kdyby nebyla bývala v služebním poměru k propachtovateli, požadovací právo nepřísluší; раk-li však by mu byl i bez služebního poměru propachtován býval, pak naopak požadovací právo přísluší, neboť v tom případě není služební poměr buď vůbec pohnutkou k propachtování, neb aspoň ne, jak zákon předpokládá (»jen«) výlučnou. Za to nic na tom nezáleží, že snad služební poměr zavdal příčinu k větší menší slevě pachtovného a že sleva ta tedy se stala na účet mzdy, neboť rozhodna jest jen pohnutka ku smlouvě pachtovní. V daném případě však všecko svědčí pro to, že propachtování by se bylo stalo i bez služebního poměru. Pachtýři platili dle výsledků konaného šetření od roku 1898 do roku 1919 plné pachtovné, takže pro tu dobu ani nelze říci, že pacht byl součástkou mzdy neb služného, byť i jen z části, pachtovní smlouva byla vždy po 6 letech obnovována a kostel pronajímal pozemky své nejen jim, nýbrž i jiným občanům, kteří v služebním poměru k němu nebyli. Byl by patrně tedy za normální pachtovné, které původně platili, pozemky ty jim propachtoval i tehdy, kdyby se byli v jeho službách nenalézali. Konečně i v roce 1910 nabízeli se titíž platiti i zvýšené pachtovné, jen aby jim pozemky byly ponechány.

Citace:

č. 559. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 385-386.