Čís. 601.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Spolupachtovaný pozemek nepřestává býti částí hospodářského celku (§ 3, odstavec čtvrtý zákona) tím, že ho pro hospodářský celek jako takový není právě nutně zapotřebí.
(Rozh. ze dne 20. července 1920, R I 476/20.)
Ohláška drobného pachtýře byla okresním soudem odmítnuta. Důvody: V tomto případě nejde o pachtýře zemědělského podniku, jakého zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., označuje jako drobného pachtýře, chtěje mu pachtovanou zemědělskou půdu zajistiti. Žadatel jest mlynářem a jako takový má od velkostatku v pachtu mlýn čp. 29 v D. s příslušenstvím a nyní požadovanými pozemky ve výměře 4 ha 03 a a 19 m2. Pozemky ty tvoří ode dávna hospodářské příslušenství mlýna a s ním jeden hospodářský celek, jednu živnost, jeden statek a na takové hospodářské celky nepřísluší dle § 3, poslední odstavec, pachtýři požadovací právo. Mlýn bez pozemků, o něž jde, nemohl by samostatně hospodářsky existovati. Citovaný zákon souvislost pozemků s podniky průmyslovými výslovně respektuje (tak v § 5, poslední odstavec, v § 6, poslední odstavec). Intencí zákona jest zajistiti půdu dosavadním pachtýřům zemědělských pozemků, aby na nich mohli jako na vlastních dále hospodařiti (§§ 1 a 3 zákona), ale vyloučili všechny pachty, které nelze čítati k drobným nebo dílcovým pachtům. Rekursní soud potvrdil usnesení prvé stolice, dodav k jejímu odůvodnění toto: Pacht vztahuje se na živnostenský podnik, takže stěžovatele nelze pokládati za drobného pachtýře ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., nýbrž za pachtýře celku. Takovému pachtýři nepřísluší vsak požadovací právo ani na pachtovaný celek ani na jednotlivé pozemky, které s tímto podnikem jedinou smlouvou byly propachtovány а k celku tomu hospodářsky přináležejí ani tehdy, kdyby jich k provozování samé, živnosti nebylo nezbytně potřebí. Podobně nemůže pachtýř dvora požadovati některé z pozemků s tímto dvorem pachtovaných, třebas tento celek mohl i bez nich obstáti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel při svém výslechu dne 11. června 1920 sám udal, že pachtovaný objekt uvedený ve smlouvě ze dne 31. prosince 1913 (mlýn čp. 29 v D. zvaný Starohutský s příslušenstvím) tvoří samostatný hospodářský celek, což vyplývá ostatně také zřejmě z obsahu smlouvy pachtovní, ve které smluveno též jednotné pachtovné 760 K ročně, byť se zároveň uvádělo, že z tohoto pachtovného připadá na pozemky 160 K a na vodní sílu a hostinskou živnost 600 K. Pachtýři hospodářských celků však podle § 3, odstavec čtvrtý zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. nepřísluší právo požadovací. Námitku, že některých z pozemků, při mlýně se nalézajících, není potřebí k provozování tohoto hospodářského celku, správně vyvrátil soud rekursní poukazem na to, že dle dotčeného ustanovení zákona ani pachtýř dvora nemůže požadovali některé z pozemků se dvorem pachtovaných, třebas tento mohl i bez nich obstáti. Povinnost vlastníka, postoupiti pachtýři do vlastnictví jiné pozemky stejné výměry nebo stejné hodnoty, nastává jen za předpokladů § 6, odstavec čtvrtý zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., kterých tu však není.

Citace:

č. 601. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 447-448.