Čís. 633.

Pokud lze na základě exekučního titulu, zakazujícího dlužníku výkon služebnosti na pozemku vymáhajícího věřitele, povoliti proti dlužníku exekuci pro rušební činy příslušníků domácnosti a čeledi dlužníka.
(Rozh. ze dne 24. srpna 1920, R 1 689/20.)
Rozsudkem bylo vysloveno, že povinované straně jako majitelce mlýna nepřísluší ve prospěch této reality právo pěšiny přes pozemek žalobců, a že jest povinna další chůze po tomto pozemku se zdržeti. Návrh na povolení exekuce dle § 355 ex. ř. proti straně povinné, by jí bylo znemožněno používání pěšiny přes pozemek žalobců, soud prvé stolice zamítl, zjistiv, že povinná strana neprohřešila se proti zákazu vyslovenému v rozsudku, nýbrž že pěšiny používala pouze služka povinného. Rekursní soud exekuci povolil v podstatě proto, že povinná strana odpovídá též za svou čeleď.
Nejvyšší soud zrušil usnesehí obou nižších soudů a nařídil okresnímu soudu, by o věci dále jednal a ji rozhodl.
Důvody:
K výkonu práva je potřebí vůle vykonati obsah tohoto práva pro sebe, pokud se týče k výhodnějšímu nebo pohodlnějšímu užívání pozemku panujícího; obsah takového práva arci nemusí oprávněný vykonávati osobně, nýbrž může tak činiti osobou třetí, zejména svými lidmi mi nebo zjednanými, kteří jsou výslovně nebo podle povahy služebního poměru mlčky zmocněni, aby obsah práva ve prospěch panujícího pozemku vykonávali. Není však tu potřebné vůle oprávněného, když tato třetí osoba jednala proti jeho výslovnému zákazu, leč že oprávněný o dalším výkonu práva věděl a jej trpěl neb aspoň k zamezení jeho nepůsobil. V tom případě, že tomu tak nebylo, nelze v chůzi proti jeho vůli vykonané shledávati nedbání povinnosti mu rozsudkem uložené a není tu předpokladu pro povolení exekuce, neboť za činy příslušníků své domácnosti a zejména lidí služebných ani podle předpisu § 1313 obč. zák. není zpravidla nikdo zodpověděn, pokud v jejich činech nemá účastenství nebo aspoň s jejich činy ve prospěch panující nemovitosti konanými výslovně nebo mlčky nesouhlasil. Podle zjištění prvního soudu rekursním soudem převzatého šla přes onu pěšinu jedině služka povinné strany a to po dvakráte, podle tvrzení povinované strany však učinila tak bez jejího vědomí a proti jejímu zákazu, z čehož dovozuje, že se skutečně chůze zdržovala a že exekuční návrh není odůvodněn, ježto exekuční titul povinné straně jiné povinnosti, než zdržeti se chůze neukládá. Avšak toto zjištění nepostačuje k zamítnutí exekučního návrhu, neboť podle toho, co řečeno, nemusí obsah práva vykonáván býti osobně. Naproti tomu rekursní soud, vycházeje z názoru, že strana povinovaná odpovídá za svou čeleď, protože podle žalobního děje chůzi tu také její čeleď vykonávala, spokojil se oním zjištěním a nehleděl k námitkám povinované strany, že chůzi zakázala a o tom, že přes tento zákaz její služebná tamtudy šla, vůbec nevěděla. Kdyby však tyto námitky byly pravdivými, nebylo by lze v chůzi té spatřovati výkon obsahu služebnosti a nedbání povinnosti rozsudkem uložené. Řízení ve smyslu §§ 358, 55 ex. ř. provedené jeví se tudíž neúplným, a věc nebyla náležitě objasněna pro posouzení, zda-li namítanými okolnostmi nejsou předpoklady k povolení exekuce vyloučeny.

Citace:

č. 633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 485-486.