Čís. 619.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Hospodářským správcem obročních pozemků jest jejich poživatel, pouze jemu lze a nutno ohlásiti požadovací nárok. Ohláška u patrona nemá v tomto případě právních účinků.
(Rozh. ze dne 10. srpna 1920, R I 549/20.).
Dlouholetí pachtýři pozemků patřících k farnímu obročí, podali v červenci 1919 přihlášku, již domáhali se přiznání pozemků do vlastnictví, u patronátního úřadu, jenž ji zaslal počátkem října 1919 příslušnému farnímu úřadu. Oba nižší soudy uznaly, že přihláška byla podána včas — v podstatě z těchto důvodů: Dle § 12 zák. může dlouholetý pachtýř ohlásiti nárok svůj buď vlastníku pozemku nebo hospodářské správě vlastníkově. Dle pozemkové knihy vloženo právo vlastnické k faře s pozemky k ní zapsanými, o něž tu jde, pro římskokatolickou faru, tedy pro právnickou osobu, která zastoupena jest určitými orgány. Jako takový považovati nutno jednak obročníka této fary, jednak patrona kostela a fary. Patron kostel založil, vystavěl a nadáním zajistil a jako takovému náleží mu dle obsahu zakládající listiny a dle právního pojmu této instituce souhrn jistých práv a povinností a to vedle určitých čestných práv též oprávnění, spolupůsobiti při správě kostelního a farního jmění. Nesporným jest mezi stranami, že patronem kostela a fary jest majitel velkostatku, který při řízení práv a povinností, jemu z patronátu toho vyplývajících, zastoupen jest úřadem patronátním. Dle toho, co řečeno, spravuje jak obročník (farář) tak i patronátní úřad majetek kostela a fary, neboť jest v povaze věci a v intenci obou správ, aby objekty sloužiti mohly účeli, pro který byly zřízeny.
Nejvyšší soud zamítl ohlášku požadovacích nároků.
Důvody:
Usnesením rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, byl porušen zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Jest zjištěno, že požadované pozemky jsou součástí obročního jmění farního, jehož správa náleží vedle § 46 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák. pouze a jedině duchovnímu poživateli obročí a toliko dohled přísluší patronu a vrchní dohled biskupu a státu. Toto právo dohledu patrona, tak zvané cura beneficii, obmezující se na pouhé oprávnění denunciační (oprávnění nahlížeti do správy jmění, vyžádání si souhlasu patrona při důležitých změnách ve stavu obročí), pokládá rekursní soud neprávem za spolučinnost patrona ve správě obročí, kterou docela samostatně vede duchovní poživatel, jak již z účelu, kterému obročí slouží, vyplývá. Jeť obročí vázáno na úřad duchovní (nullum beneficium sine officio) a určeno jest k tomu, aby nositel dotyčného úřadu duchovního pobíral z něho veškeré plody a užitky, jsa naproti tomu povinen, hraditi všechna břemena na obročí váznoucí. Z toho vyplývá, že hospodářská správa farního obročí přísluší pouze faráři (farnímu úřadu) anebo administrátoru (je-li farní obročí uprázdněno) a že drobní pachtýři pozemků farního obročí byli povinni, by svůj požadovací nárok ve smyslu § 12 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., ohlásili v zákonité lhůtě jen a jedině na farním úřadě. Poněvadž tak neučinili, a na ohlášku u patronátního úřadu, která nemá právního významu, dlužno pohlížeti tak, jako kdyby vůbec nebyla se stala, pozbyli drobní pachtýři, nezachovavše se dle předpisu § 12 zákona, svých nároků na zajištění půdy.

Citace:

č. 619. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 468-469.