Čís. 466.

Bylo-li k žalobě manželky o rozvod manželství z manželovy viny a o výživné uznáno na rozvod manželství z obapolné viny manželů, jest na procesním soudu, by sám od sebe si položil a rozřešil otázku, zda manželce nepřísluší výživné dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 30. března 1920, R I 160/20.)
Manželka domáhala se rozvodu pro opětovné citelné urážky manželovy a žádala zároveň výživné 500 K měsíčně.Procesní soud prvé stolice, zjistiv, že důvod rozvodu, uplatňovaný manželkou, jest pravdivým, že však též manželka manželi ubližovala a soulož mu odpírala, uznali na rozvod manželství z obapolné viny a zamítl nárok manželčin na výživné, ježto dle § 1264 obč. zák. přísluší přiměřené výživné pouze bezvinnému manželi a že tu není důvodů slušnosti, jež má na mysli dvorský dekret ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. a n., aniž by v tomto směru názor svůj nějak byl odůvodnil. Odvolací soud zrušil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvé stolice ve výroku o výživném a vrátil věc soudu prvé stolice, by vyčkaje pravomoc, znovu v tomto směru věc projednal a rozhodl. Důvody: Ačkoliv se žalobkyně domáhala v žalobě výživného pouze na základě závazku manželova dle § 91 obč. zák., na základě něhož jí však nemohlo vzhledem k výsledku sporu a ustanovení § 1264 obč. zák. býti přiřčeno, přece správně zabýval se procesní soud prvé stolice také ustanovením dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., ježto základem, z něhož bylo výživné požadováno, jest manželství, jež mělo býti rozvedeno a také skutečně rozvedeno bylo, při čemž není nutno, by byl správně uveden zákonný předpis, z něhož nárok na výživné vyvěrá, jen když lze jej vyvoditi na základě uvedených okolností i z jiného zákonného předpisu. Nelze však souhlasiti s názorem soudu prvé stolice, jenž odmítá nárok žalobkyně na výživné prostě z toho důvodu, že tu není důvodů slušnosti. V řízení před soudem prvé stolice nebylo o nároku žalobkyně s tohoto hlediska vůbec jednáno. Zda jsou tu důvody slušnosti, jež by mluvily pro přiznání výživného manželce, třeba zevrubně vyšetřiti. Přichází tu v úvahu zejména, v jakém poměru jest zavinění manželčino k zavinění manželovu, zda jest hodna dobrodiní zmíněného dvorského dekretu a zda výživného potřebuje. Jest povinností soudu (§ 182 c. ř. s.), by poměry ty objasnil. Přišlo by zde i v úvahu, zda manželka má jmění, zda a pokud jest schopna výdělku. V těchto směrech jest však řízení v prvé stolici neúplným, pročež bylo rozsudek dle § 496 c.ř.s. zrušiti.
Nejvyšší soud, vyhověv manželově stížnosti, zrušil usnesení soudu odvolacího a nařídil mu, by, nehledě k použitému důvodu zrušení, odvolání po zákonu vyřídil.
Důvody:
Manželství bylo rozvedeno z viny obou stran. Nemá tedy manželka nároku na přiměřené výživné podle § 1264 obč. zák. Než dvorní dekret ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. a n. propůjčuje soudu právo, uložiti výjimečně manželi poskytování slušného výživného manželce i při rozvodu z viny obou stran, mluví-li pro to všechny poměry a důvody slušnosti.
Jest tedy při rozvodu z viny obou stran řešiti také otázku, přísluší-li manželce výživné čili nic. Že se žalující nedovolávala výslovně citovaného dvorního dekretu, je lhostejno, ježto zákonných předpisů dlužno užiti z úřední povinnosti. Jest nepochybno, že, pokud se týče stupně a způsobu viny obou manželů, jest v prvé řade přihlížeti k výsledkům sporu o rozvod a že jest dle toho posouditi, zda jest manželka hodnou toho, by jí bylo poskytováno výživné. Vina obou stran byla v tomto případě vyvozena ze skutkových zjištění a tím dán i skutkový podklad pro úsudek, zda jest větší vina manželova či manželčina. V tomto směru jest tedy jakékoli doplňování řízení vyloučeno. Než i pokud se týče výdělkových a majetkových poměrů bylo by každé další šetření zbytečno, jak to připouští samo odvolání žalující. Bylo zjištěno, že žalovaný poznal žalobkyni jako hospodyni a vstoupil s ní pak v manželský sňatek. Žalující bylo již zatímně až do rozhodnutí sporu přiznáno měsíční výživné 500 K, a bylo jí uděleno právo chudých k vedení tohoto sporu. Že by nebyla výdělku schopna, sama netvrdila, naopak poukazuje k tomu, že není při nynějším přebytku pracovních sil jí možno nalézti nějaké místo, takže při největší chuti k práci není s to, vydělat si svou výživu. Není tedy řízení ani v tomto směru neúplné.

Citace:

č. 466. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 218-219.