Čís. 432.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Lhůta §u 12 cit. zák. jest propadnou lhůtou práva hmotného.
Ustanovení procesních zákonů, dle nichž nečítají se do lhůt dny poštovní dopravy, neplatí pro lhůty práva hmotného.
(Rozh. ze dne 2. března 1920, R II 21/20.)
Přihlášky drobných pachtýřů, by byly jim přiznány pozemky do vlastnictví, došly okresního soudu sice dne 18. září 1919, vlastníka však teprve dne 19. září 1919, Na poštu byly podány dne 18. září 1919. Rekursní soud odmítl ku vlastníkově stížnosti přihlášky jako opožděné a nejvyšší soud usnesení jeho potvrdil z těchto důvodů:
§ 12 zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. stanoví imperativně, že všichni, kdož uplatniti hodlají své právo požadovací podle tohoto zákona, musí nejdéle do 12 neděl ode dne, kdy zákon tento nabyl působnosti, ohlásiti svůj nárok vlastníku pozemku a kromě toho příslušnému okresnímu soudu, § 14. citovaného zákona vyslovuje pak pro ten případ, že pachtýř nepřihlásil se ve lhůtě §u 12, jako právní následek, že pachtýř pozbývá požadovacího práva. Z citovaných ustanovení zákona je vidno, že výkon požadovacího práva jest předem vázán na určitou dobu, po jejímž marném uplynutí právo zaniká. Lhůta §u 12 má proto nepopiratelně ráz lhůty propadné (praeklusivní) a, poněvadž od zachování lhůty té závisí existence samého nároku materielního, jest lhůta ta povahou svou praeklusivní lhůtou práva hmotného, tudíž lhůtou, již nelze prodloužiti. Z toho plyne samo sebou, že ohledně lhůty této nelze použiti předpisů civilního řádu soudního o lhůtách procesních a zejména §u 89 zák. o org. soudní, poněvadž lhůty ty předpokládají řízení soudní (§ 89 org. zák.: »...... k předsevzetí jiných, soudního řízení se týkajících jednání ......«). Nějakého soudního řízení však při tom, když pachtýř ohlašuje svůj nárok vlastníku pozemku, není, jde tu naopak o bezprostřední právní styk mezi stranami samými; při takovémto styku nepřicházejí však stranám к dobru dny poštovní dopravy, jak ohledně lhůt soudního řízení § 89 org. zák. pro ten případ stanoví, když dotyčné prohlášení neb dotyčný návrh neb spis byly v poslední den lhůty podány včas na poštu. Na věci ničeho nemění okolnost, že zákon kromě přihlášky vlastníkovi předpisuje také ohlášení nároku příslušnému okresnímu soudu. Správně uvedl tu rekursní soud, že přihlášce u vlastníka, jež jest zcela jiného rázu nežli přihláška u soudu, jest přiznati větší důležitosti nežli této, ježto na oné se zakládá nárok pachtýřův, jejž po případě bude lze vyříditi s vlastníkem smírně, kdežto přihláška u soudu jest rázu spíše formálního, ježto soudní řízení nastupuje teprve tehdy, když strany se nedohodly (§§ 15 a násl. zák.). Lhůta §u 12 zákona jest proto nezávislá na zahájení soudního řízení, což rovněž nasvědčuje tomu, že není lhůtou, na niž bylo by lze použíti předpisů civilního řádu soudního o lhůtách procesních. To nelze dovoditi ani z toho, že v druhé větě §u 14 dovoluje zákon navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty §u 12, ačkoliv hmotné právo nepřipouští zásadně právního ústavu navrácení ku předešlému stavu pro zmeškání lhůty. Můžeť zákonodárce povoliti výjimku ze zvláštních důvodů a ohledů ve specielních případech i pro obor práva hmotného a dlužno proto ve zmíněném ustanovení spatřovati pouze výsadu, kterou zákonodárce za jistých předpokladů propůjčil ve prospěch drobných pachtýři. Jde tudíž jen o výjimku z pravidla, kterou dlužno vykládati přesně, což platí vůbec o zákonu ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. jakožto zákonu výjimečném. Z těchto úvah plyne, že stěžovatelé, jichž přihláška nedošla vlastníka pozemku v době §u 12, tudíž do 18. září 1919, nýbrž teprve dne 19. září 1919, tedy o jeden den později, pozbyli ve smyslu §u 14. práva požadovacího.

Citace:

č. 432. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 154-155.