Čís. 562.

Byla-li zásilka pro nemožnost, vypátrati odesílatele a adresáta, dráhou jako přespočetná prodána, dlužno nárok na vydání výtěžku posuzovati dle zásad občanského zákonníka.
(Rozh. ze dne 23. června 1920, Rv I 257/20.)
Koncem listopadu 1917 uložena byla ve skladišti dopravního úřadu na nádraží v Praze bedna kakaové moučky a, ježto nemohl býti zjištěn ani odesílatel, ani adresát, byla zásilka jako přespočetná ohlášena úřadu pro výživu, jenž ji vyžádal pro Approvii«. Neznámému majiteli bedny ustanoven byl okresním soudem opatrovník, jenž měl se dohodnouti s Approvií« ohledně odškodnění, jinak měl soud náhradu určiti v nesporném řízení, cena přejímací měla býti hotově zaplacena před odevzdáním zboží a složena u okresního soudu na Vinohradech pro neznámého majitele bedny. Bedna kakaa byla vydána konsumu státních drah, jenž za zboží zaplatil 2170 K, kterýžto peníz předán byl ředitelství státních drah v Praze. Když se byl opatrovník bez úspěchu mimosoudně domáhal na ředitelství vydání onoho peníze, žaloval je. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Dráha odpírá vydati výtěžek prodeje opatrovníku, odvolávajíc se na předpisy dopravního řádu. Předpisy ty však v tomto případě vůbec v úvahu nepřicházejí, neboť žalobní nárok neopírá se o smlouvu dopravní, nýbrž o předpis § 6 cis. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. zák. Dle § 6 tohoto cís. nař. může ministerstvo pro výživu vyžádati sobě potraviny od jich majitelů (držitelů). To se v tomto případě také skutečně, jak soud zjistil, stalo. Dráha o tom také věděla, neboť sama doznává, že místodržitelství vyžádalo si kakao pro »Approvii«. Dle § 7 cit. cís. nař. připadá odměna pokud se týče kupní cena majiteli kakaa, jak výslovně také shora citovaným vyžádáním bylo stanoveno a ustanoven ku přijetí ceny opatrovník. Že by dráha proti tomuto nálezu byla se ohradila a stížnost snad podala, a že by následkem takovéto stížnosti nález byl býval změněn, dráha ani netvrdí a musí proto nález ten, který odpovídá citovaným zákonným ustanovením respektovati. Kdyby byla kupní cenu platila »Approvie«, byla by bývala povinna cenu tu odevzdati opatrovníku, jak v nálezu nařízeno, za účelem složení její k soudu. Byla-li kakaová moučka se svolením »Approvie«, jak dráha tvrdí, prodána konsumu státních drah, tedy měl konsum peníz ten opatrovníku odvésti a, přisvojila-li si peníz ten dráha, tedy se o zaplacenou kupní cenu na úkor neznámého majitele bedny kakaa obohatila a musila odsouzena býti k zaplacení pokud se týče vydáni tohoto peníze k rukám opatrovníka, by týž tento peníz do soudního uschování složil. Vzejdou-li snad v budoucnosti dráze proti neznámého majiteli bedny kakaa nároky, může je proti němu uplatňovati a zaplacení jich případně ze složených peněz žádati, do dnešního dne však takové nároky žalované straně nevzešly. Dráha tvrdí, že peníz za zboží stržený, si ponechala vzhledem k ustanovení § 91 dopr. ř., dle něhož je oprávněna se zbožím opět nalezeným volně nakládati ve všech případech, vyjma ten jediný, když si ten, kdo má nárok na náhradu, při výplatě této vyhradil, že bude vyrozuměn, najde-li se zboží, kterážto výhrada v tomto případě se nestala. Toto tvrzení dráhy však postrádá všeho skutkového podkladu. Dráha ani netvrdí tím méně prokázala, že nalezená zásilka byla skutečně co ztracená reklamována a za ni náhrada zaplacena. Jenom v tomto případě by přicházelo k místu ustanovení § 91 odstavec třetí dopr. ř. žel. Předpokladu ustanovení tohoto § 91 tu však není a jest proto odvoláni se na toto ustanovení bezvýznamným. Námitka žalované strany, že zažalovaný nárok je promlčen, je rovněž bezpodstatnou; jak již uvedeno, nejedná se v tomto případě o nějaký nárok ze smlouvy dopravní, nýbrž o žalobu z obohacení na úkor strany žalující vzhledem ku zákonným ustanovením §§ 6 a 7 cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. zák., takže ustanovení § 98 dopr. ř. žel. o promlčení tu neplatí, nýbrž předpisy občanského zákona. Pokládal soud proto zbytečným zjišťovati, kdy se stala reklamace zažalovaného peníze u dráhy. Také námitka žalované, že by v tom případě, kdyby žalobě bylo vyhověno, platila dvakráte, jednak za ztrátu zboží a jednak na základě žaloby, je bezpodstatnou, poněvadž žalovaná strana neprokázala ba ani důkazu o tom nenabídla, že by již byla zásilku co ztracenou její majiteli nahradila. Odvolací soud rozsudek potvrdil Důvody: Žalovaná strana, dovozujíc ve svém odvolání, že prvý soud nesprávně vycházel se stanoviska, že nelze sporný případ podřaditi pod ustanovení železničního dopravního řádu, nýbrž, že jde o právní poměr, na který se vztahují ustanovení občanského zákona, béře rozsudek prvé stolice v odpor toliko pro nesprávné posouzení věci po stránce právní. Provádějíc tento odvolací důvod přehlíží však žalovaná strana, že žalobce nedomáhá se žalobou náhrady na dráze pro ztrátu, zmenšení neb poškození zásilky neb pro překročení lhůty dodací, nýbrž vydání 2170 K složených za jednu bednu kakaa, která koncem listopadu 1917 uložena byla ve skladišti dopravního úřadu na nynějším Wilsonově nádraží a která dle zmocnění úřadu pro výživu ze dne 28. května 1918 čís. 75113 na základě § 6 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. pro »Approvii« v Praze vyžádána byla, tudíž vydání zásilky samotné, pokud se týče na místo její nastoupivší stržené kupní ceny. Oprávněnost posléz uvedeného nároku nelze posuzovati dle železničního řádu dopravního, nýbrž dle občanského práva a směrodatného ustanovení §§ 6, 7, 8 odstavec druhý cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z., ve smyslu kteréhož také nález o zabrání oné bedny kakaa stanoví, že cena přejímací po odevzdání zboží hotově se má zaplatiti a složiti u okresního soudu na Král. Vinohradech pro neznámého majitele bedny kakaa, jak také prvý soud ve svém rozsudku zcela správně a případně provedl a odůvodnil. Zcela neprávem dovolává se žalovaná strana ustanovení § 91 žel. dopr. řádu, dle něhož prý peníz, o který jde, byla oprávněna si ponechati. Železnice dle § 91 žel. dopr. řádu oprávněna jest nalezeným zbožím volně nakládati, když tomu, kdož oprávněn jest žádati náhradu, skutečně také náhradu dala a když týž si nevyhradil, by byl o tom zpraven, kdyby se zboží nalezlo. Případu takového zde však není, a žalovaná sama ani netvrdila, neřku-li dokázala, že by zásilka, o kterou tuto jde, byla reklamována bývala a že ona náhradu za ni zaplatila. Marně se tedy žalovaná tohoto ustanovení § 91 žel. dopr. řádu dovolává. Rovněž tak nelze přisvědčiti názoru žalované, že v tomto případě jest žalobní nárok dle § 98 žel. dopr. řádu promlčen. Z ustanovení tohoto paragrafu vyplývá, že nároky proti dráze ze ztráty, zmenšení neb poškození zásilky a pro překročení lhůty dodací promlčují se ve lhůtě jednoho roku za podmínek § 98 žel. dopr. řádu, leč v tomto případě ani jeden z těchto nároků uplatňován není, vždyť žalováno jest na vydání zásilky, pokud se týče stržených za ni peněz, a nemůže již proto námitka promlčení obstáti. Vzhledem k tomu jest v tomto případě naprosto nerozhodna otázka reklamace zásilky. Oproti tvrzení žalované strany, že po případě bude museti dvakráte platit náhradu, stačí poukázati k tomu, že ve sporu žalovaná strana neprokázala, že by již zásilku, o niž jde, majiteli jejímu byla nahradila, a obavy opětného placení do budoucnosti není, jelikož, i kdyby se u žalované někdo hlásil o náhradu, může ho prostě odkázati na opatrovnický soud, u něhož peníz bude uložen. Sledem toho všeho sdílí soud odvolací náhled soudu prvé stolice, že na tento případ nelze vztahovati ustanovení železničního dopravního řádu, o něž se žalovaná strana opírá, a pokládá tudíž posouzení věci po právní stránce tak, jak prvým soudem provedeno bylo, za úplně správné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání opírá se toliko o důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. Jest tedy vyjíti ze zjištěných skutkových předpokladů a dokazovati, že toto zjištění bylo ne správně podřazeno pod zákon. Bylo zjištěno, že ve skladišti dopravního úřadu na Wilsonově nádraží v Praze byla koncem listopadu 1917 uložena bedna kakaové moučky ve váze 107 kg, že nemohl ani odesílatel ani adresát býti zjištěn a že tato zásilka byla přípisem řiditelství státních drah v Praze ze dne 25. ledna 1918 co přespočetná ohlášena úřadu pro výživu. Nebylo tedy ani zjištěno, že bedna, o níž jde, byla odevzdána dráze k dopravě, a není tedy dráha oprávněna dovolávati se zvláštních ustanovení železničního dopravního řádu. Tím padají její námitky, kotvící právě v těchto ustanoveních a nemůže tedy dráha, opírajíc se o tato ustanovení, odpírati vydání zažalované částky, již beze všeho důvodu zadržuje. Právní posouzení sporného případu je bezvadné a stačí jinak odkázati k důvodům rozsudku odvolacího soudu v podstatě správným.

Citace:

č. 562. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 390-393.