Čís. 807.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
V řízení o požadovacím nároku drobných pachtýřů jsou přípustná mezitímní usnesení o zásadních otázkách incidenčních.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1920, R I 1084/20.)
V řízení o požadovacím nároku pachtýřů vyvrátil soud prvé stolice usnesením námitku finanční prokuratury, že požadovatelé nepodali přihlášku na patřičném místě dle § 12 požad. zák. Rekursní soud usnesení prvého soudu zrušil a uložil mu, by o žádostech drobných pachtýřů rozhodl. Důvody: Dlužno poukázati především k tomu, že tu je na jedné straně žádost drobných pachtýřů za postoupení obročních pozemků do vlastnictví, na druhé straně pak zase odpor vlastníka proti tomu. Vzhledem k tomuto stavu věci nezbývalo, než o žádosti té rozhodnouti, ať již ve smyslu kladném nebo záporném; jedině takovýto postup odpovídal zákonu (§§ 15 a 17 zákona ze 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.). Tohoto postupu však prvý soudce nešetřil, nýbrž se vyhnul věcnému rozhodnutí tím, že vydal mezitimní usnesení, které však neobsahuje vůbec žádného rozhodnutí, nýbrž se omezuje na to, že vyvrací právní námitku, kterou česká finanční prokuratura v zastoupení dotyčného obročí proti požadovacímu právu pachtýřů vznesla. Postup tento příčí se zákonu a nezbylo proto, než usnesení jako protizákonné zrušiti a soudci prvému věcné rozhodnutí uložiti.
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a nařídil soudu rekursnímu, by vyřídil rekurs nehledě k uvedenému důvodu zrušovacímu.
Důvody:
Znění a stylisace usnesení okresního soudu nejsou sice bezvadný, přece však nedopouštějí pochybností o tom, že okresní soud zamítá námitku finanční prokuratury, že přihlášky drobných pachtýřů, byvše podány u patronátního úřadu místo u poživatele farního obročí, podány byly na místě nepříslušném; — uznává, že přihlášky byly podány správně a včas; — a vyslovuje, že bude o nich zavedeno další řízení ve smyslu § 17 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Takovéto mezitimní usnesení není předpisy zákona právě dotčeného nikterak vyloučeno, naopak se doporučuje, jsou-li, jako v tomto případě — sporny otázky zásadní, na jichž kladném nebo záporném zodpovědění závisí, má-li v řízení vůbec býti pokračováno čili nic. Nelze proto za správný pokládati názor soudu rekursního, že okresní soud vůbec neučinil žádného rozhodnutí. Má-li rekursní soud za to, že stanovisko okresního soudu jest nespráv ným; — že přihlášky u patronátního úřadu podané nestačí; — že tedy požadovatelé, neohlásivše svých nároků ve lhůtě zákonem stanovené na příslušném místě, pozbyli požadovacího práva; — může beze všeho změniti usnesení prvého soudu v ten smysl, že nároky požadovatelů na postoupení obročních pozemků do vlastnictví po právu netrvají. Zrušovati usnesení prvého soudu bylo dle stavu věci zbytečno.

Citace:

č. 807. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 727-728.