Čís. 821.

Darovací smlouva z důvodu cizoložného poměru mezi dárcem a obdařenou příčí se dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, Rv I 702/20.)
Notářským spisem zavázal se zůstavitel za sebe a za své dědice, že bude žalobkyni, s níž udržoval za trvání svého manželství důvěrné styky, poskytovati měsíční důchod a skutečně důchod ten až do své smrti jí vyplácel. Ježto dědicové se zdráhali závazek nadále plniti, nastoupila na ně žalobkyně žalobou, již procesní soud prvé stolice zamítl, proto, že smlouva příčila se dobrým mravům a byla tudíž dle § 879 obč. zák. neplatná. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: O smlouvě darovací platí nejen předpisy osmnácté hlavy občanského zákona (§ 938 až 956), nýbrž i předpisy sedmnácté hlavy o smlouvách a právních úkonech vůbec, zejména tedy i ustanovení § 879 obč. zák., dle něhož neplatná je smlouva, která se příčí zákonné zápovědi nebo dobrým mravům. Zákon tedy pokládá za neplatnou smlouvu příčící se dobrým mravům, to jest, když důvod, základ této smlouvy je nemravný. Zjistil-li pak soud prvý, že důvodem darování bylo udržování cizoložných styků dárce s obdarovanou, pak nelze dojíti k jinému závěru než tomu, že smlouva, opírající se o nemravný důvod, příčí se dobrým mravům a je proto neplatná. Odvolatelka snaží se sice v odvolání dovoditi, že moderní zákonodárství, zejména republiky Československé, nepohlíží na poměr takový, totiž cizoložný, jako nemravný a dovolává se na důkaz toho zejména zákona ze dne 23. září 1919, čís. 530 sb. z. a n. pak nařízení ze dne 20. října 1919, čís. 582 sb. z. a n. a konečně i ustanovení § 25 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., jímž § 67 občanského zákona byl zrušen. Pokud jde o prvý zákon a prováděcí nařízení, k němu vydané, nemluví tyto nikde o osobách, které by cizoložný poměr spolu udržovaly, nýbrž stanoví, že také osoby, které dle zákona občanského k alimentaci oprávněny nejsou, mají nárok na státní vyživovací příspěvek, ale pouze tehdy, když s osobou, k službě vojenské povolanou, trvale vedly společné hospodářství a úplně hospodářsky závisely na pracovním příjmu povolaného. Zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. zrušil sice ustanovení § 67 obč. zák., dle něhož platný byl sňatek, v nějž vešlo dvé osob, které spolu cizoložily, ale ne proto, že by cizoložství schvaloval, nýbrž zajisté jen z toho důvodu, aby osobám provinilým poskytoval možnost uzavřením sňatku odčiniti čin nemravný. Že tomu tak, vyplývá z ustanovení § 25 odstavec druhý téhož zákona, dle něhož dědická nezpůsobilost, stanovená jako následek cizoložství v § 543 obč. zák. pomíjí, jestliže ti, kdo soudně se doznají k cizoložství, nebo z něho byli usvědčeni, stanou se manžely. Zákon tedy ponechal v platnosti ustanovení § 543 obč. zák., který stanoví, že osoby, které spáchaly cizoložství, nemohou sobě navzájem posledním pořízením ničeho zůstaviti. Jestliže právním jednáním pro případ smrti osoba, takto provinilá, nemůže osobě druhé ničeho odkázati nebo darovati, tím spíše možno usuzovati na to, že se tak státi nemůže ani právním jednáním mezi živými. Také dovolání se judikatury, v odvolání blíže označené, není případně. Rozhodnutí ze dne 4. ledna 1905, čís. 17635 stejně jako rozhodnutí ze dne 15. prosince 1903, čís. 15873 má na mysli nepatrné odškodnění vdané ženy nemanželským otcem následkem porodu dítěte; podobně i rozhodnutí ze dne 7. června 1910, čís. Rv VI 262/10 (Gl. U. n. ř. čís. 5098) a rozhodnutí ze dne 11. listopadu 1902, čís. 12977 týká se platnosti slibu určité sumy, jako odškodnění za následky zneuctění a otěhotnění. Rozhodnutí při § 1328 obč. zák. citovaná vztahují se na náhradu škody, způsobené svedením ženy skutkem trestným, lstí, hrozbami a pod. Skutečnosti takové však žalobkyně ani netvrdí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání z důvodů soudu odvolacího.

Citace:

č. 821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 752-753.