Čís. 778.

Lhůta §u 575, poslední odstavec c. ř. s. neplatí, je-li exekučním titulem rozsudek dle §u 569 с. ř. s.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1920, R II 348/20.) Vymáhající věřitel domáhal se podáním ze dne 10. září 1920, by povolena byla exekuce nuceným vyklizením pachtovaného mlýna na základě rozsudku ze dne 22. července 1920, jenž byl navrhovatelovi doručen dne 10. srpna 1922. Soud prvé sto1ice exekuci povolil. — Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Stížnost jest odůvodněnou, pokud uplatňuje, že rozsudek pro opožděné zahájení exekuce pozbyl ohledně výroku, nařizujícího vyklizení mlýna, platnosti. Dle § 575 c. ř. s. nutno exekuci na základě výpovědí, příkazů ku vydání neb převzetí najatých nemovitostí a na základě rozsudků, o tom vydaných, navrhnouti do 14 dnů po stanovené lhůtě ku vyklizení, jinak výpovědi ty, příkazy a rozsudky, mimo výrok o útratách, stanou se neplatnými. V tomto případě byla rozsudkem stanovena lhůta ku vyklizení na osm dnů, uplynula tedy 19. srpna 1920 a 14denní další lhůta, v níž bylo lze vésti exekuci vyklizením, uplynula 2. září 1920. Toho dne přestal rozsudkový výrok o vyklizení býti platným a vykonatelnost rozsudku omezila se na> útraty. Mohlo by se sice zdáti pochybným, zdali předpis § 575 c. ř. s. se vztahuje také na rozsudky vydané přímo na základě žaloby, neboť třetí odstavec cit. paragrafu zmiňuje se výslovně jen o rozsudcích vydaných o námitkách proti výpovědem a příkazům k odevzdání pronajmutého předmětu, ale že tomu tak jest, jde na jevo jednak z §§ 574 a 567 posl. odstavec c. ř. s., v nichž žaloby na vyklizení a vydané o nich rozsudky kladou se na roveň výpovědem a příkazům ku odevzdání najatého předmětu, jednak ze srovnání § 575 c. ř. s., § 569 c. ř. s. a 1114 obč. zák. Kdežto díle §u 1114 obč. zák. nájem se mlčky obnovil, pokračoval-li nájemník v užívání a pronajímatel to trpěl, ustanovuje § 569 с. ř. s., že smlouva pokládá se za mlčky obnovenou, nepodá-li pronajímatel do 14 dnů žaloby na vyklizení, a stejně pokládá se dle § 575 c. ř. s. obnova smlouvy za mlčky nastalou, nebyla-li zahájena do 14 dnů exekuce. Předpisy §§ 569 a 575 c. ř. s. jsou jen doplňkem materielněprávního předpisu § 1114 obč. zák. a dle úmyslu zákonodárce platí § 575 c. ř. s. pro všechny případy, kde povinnost, najatý předmět odevzdati, byla soudně vyslovena. Opožděným podáním exekučního návrhu obnovili se tedy pacht dle § 1115 obč. zák. mloky na jeden rok, rozsudek z 22. července 1920. přestal býti vykonatelným a exekuce nuceným vyklizením byla bez exekučního titulu tedy nesprávně povolena.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudlu.
Důvody:
Rozhodnutí o dovolací stížnosti závisí na zodpovědění otázky, zdali lhůta posledního odstavce §u 575 c. ř. s., kterou vykonatelnost exekučních titulů tam uvedených, jest obmezena na 14 dní, platí také pro rozsudky vydané o žalobách na vrácení nebo zpětvzetí nájemního předmětu ve smyslu § 569 c. ř. s. Oproti napadenému usnesení, v němž bylo k otázce této přisvědčeno, uvádí se v dovolací stížnosti, že ustanovení § 575 c. ř. s., jsouc předpisem jedinečným, nesmí býti rozšiřováno na případy jiné, v něm neuvedené a, že by zákonodárce, kdyby byl chtěl vázati platnost všech exekučních titulů, získaných ve sporech nájemních, na 14denní lhůtu, dozajista byl to jasně vyslovil. Stížnost jest odůvodněna. Dle motivů ku vládní předloze civilního soudního řádu měla býti ustanovením posledního odstavce § 575 с. ř. s. rozřešena otázka, v judikatuře do té doby sporná, jak dlouho trvá vykonatelnost soudních výpovědí nebo příkazů na vyklizení a případných rozsudků, v těchto věcech vydaných. Dle odchylných nálezů bývalého c. k. nejvyššího soudu vídeňského — viz jmenovitě rozhodnutí uveřejněná ve sbírce Gl. U. W. čísla 9009, 10047, 10619, 11337, 11943 a 12591 — byla vykonatelnost zmíněných exekučních titulů, o nichž jednaly §§ 8 a 11 cís. nařízení ze dne 16. listopadu 1858 čís. 213 ř. zák. jednak obmezena na lhůty, v § 19 cit. cís. nařízení uvedené, — jinak se mělo za to, že nájemní smlouva byla mlčky obnovena ve smyslu § 1114 obč. zák., — jednak byla jim přiznána vykonatelnost i po uplynutí těchto lhůt a bylo zůstaveno povinné straně v takovýchto případech, by se proti povolené exekuci bránila žalobou oposiční. O exekuční titul §u 22 cit. cís. nařízení, kteréžto zákonné ustanovení jest skoro doslova totožné s předpisem § 569 c. ř. s., se nejednáte, jelikož bylo zřejmá, že včasným podáním žaloby ať již pronájemcem nebo nájemcem na vrácení nebo zpětvzetí nájemního předmětu ve lhůtě § 22 citovaného císařského nařízení po skončení nájemní smlouvy byla odstraněna domněnka, že poměr nájemní byl ve smyslu § 1114 obč. zák. mlčky obnoven. Z účelu, sledovaného předpisem posledního odstavce § 575 c. ř. s., jenž, jak v důvodové zprávě k civilnímu soudnímu řádu se výslovně ještě praví, měl být i jaksi doplňkem normy § 569 c. ř. s., totiž aby byly odstraněny pochybnosti ohledně domněnky § 1114 obč. zák. (obnovení smlouvy mlčky), plyne, že lhůta 14denní k vědění exekuce se na rozsudky vydané o žalobách § 569 c. ř. s. nevztahuje, neboť vzniku domněnky, že byla nájemní smlouva mlčky obnovena, bylo zabráněno již tím, že byla žaloba na vrácení nebo zpětvzetí nájemního předmětu podána ve lhůtách v § 569 c. ř. s., blíže uvedených ovšem předpokládajíc, že byte o žalobě jednáno a rozsudek o ni vynesen. Poněvadž dle toho tento účel, sledovaný v § 575 c. ř. s. posl. odstavec obmezením vykonatelnosti exekučních titulů na lhůtu 14denní při rozsudcích § 569 c. ř. s. odpadá, není třeba, by vykonatelnost jich časově byla obmezena a jest věcí povinné strany, by se proti povolení exekuce bránila případně žalobou oposiční. Odvolání se rekursního soudu na ustanovení § 573 c. ř. s. ničeho nedokazuje, jelikož jest jím upraven pouze počátek lhůty ku vedení exekuce, nikoli otázka, jak dlouho jest exekuční titul vykonatelným. Proto, jest závěr rekursního soudu, že předpis § 575 posl. odstavec c. ř. s. platí pro všechny případy, v nichž povinnost, najatý předmět odevzdati, byla soudně vyslovena, právně mylný a bylo následkem toho vyhovujíc dovolací stížnosti, obnoviti usnesení prvého soudu.

Citace:

č. 778. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 686-688.