Čís. 783.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Požadovacímu nároku pachtýřovu není na závadu, že nebyl v den vyhlášení zákona již vlastníkem nemovitosti, s níž pozemky byly dříve obdělávány a jejíhož dřívějšího držitele pachtovní dobu si vpočítal.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1920, R I 996/20.)
Požadované pozemky byly před rokem 1901 pachtovány Josefem O., vlastníkem chalupy č. p. 7; stěžovatel koupil roku 1909 tuto chalupu č. p. 7 od Josefa O. a převzal také požadované pozemky do pachtu roku 1910. V květnu 1919 postoupil chalupu č. p. 7 své dceři a jejímu manželi, ponechav si pachtované pozemky pro sebe. Soud prvé stolice požadovacího nároku nepřiznal v podstatě z toho důvodu, že požadovatel v době vyhlášení zákona nebyl více vlastníkem chalupy č. p. 7, jejíž dřívější vlastník původně pozemek spachtoval, že však zákon dovoluje vpočísti pouze pachtovní dobu právního předchůdce v držbě nemovitosti, s níž požadovaný pozemek spolu jest obděláván. Rekursní soud požadovací nárok přiznal. Důvody: Slovní znění § 1 odstavec 3. zákona o zajištění půdy zdálo by se nasvědčovati stanovisku prvého soudu, jest však rozhodnouti otázku, je-li tento slovný výklad zákona správným. Pravidlo pro výklad zákona podává § 6 obč. zák., podle něhož zákonu nemá býti dáván jiný výklad, než ten, který vysvítá z přirozeného významu slov a jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. Jest tudíž otázka, zda bylo úmyslem zákonodárcovým, obmeziti možnost včítání pachtovní doby předchůdce v držbě nemovitosti jen na tu dobu, dokud žadatel skutečně jest v držbě nemovitosti, s níž byl požadovaný pozemek dříve obděláván. Nelze shledati rozumného důvodu, proč by měl pozbýti nároku na pozemek pachtýř jenom pro to, že zcizil nemovitost, k níž byl pozemek původně připachtován, jako v tomto případě, nad to krátce (jen asi 4 týdny) před vyhlášením zákona. Předpokladem pro získání pachtovaného pozemku jest jistá souvislost, aby pozemek byl na základě pachtovního poměru v době od 1. října 1901 do 12. června 1919 (den vyhlášení zákona) bez přestávky delší jednoho roku v držbě jistého zúčastněného subjektu. Tento subjekt může býti buď individuelní, jedna a táž osoba, nebo může býti určen řadou jednotlivců, vázaných k sobě jistými sbližujícími zájmy: poměrem manželským, příbuzenským neb nástupnictvím v držbě nemovitosti, takže pozemek zůstává stále jaksi v jedněch rukou. Tento moment jest rozhodujícím a zákonodárce jej zvolil za podklad pro nárok na přiřčení pozemku. Tomuto principu není nijak na újmu, že zanikl poměr, který opravňoval pozdějšího pachtýře, aby si vpočetl dobu pachtu pachtýře dřívějšího, na př. že manželství s manželkou, která měla dříve pozemek v pachtu, jest zrušeno smrtí neb rozlukou. Nemůže býti také rozumným důvodem okolnost, že nemovitost byla zcizena, zejména jako v případě tomto, kdy ji otec přepustil dceři, ponechav si zatím pozemek, který má pravděpodobně jednou připadnouti opět jí nebo jejím sourozencům. Na pozemek nemůže za poměrů, jak zde jsou, žádný jiný pachtýř uplatniti nárok ve smyslu zákona a pozemek by musel zůstati i na dále částí velkého statku a býti tím odňat drobným pachtýřům, jimž zákon ve své sociální tendenci chce poskytnouti půdu. Bylo by nehorázným předpokládati, že by zákonodárce chtěl beze všech rozumných neb praktických důvodů odmítati nárok na pachtované pozemky jen pro okolnost nahodilou a věcně bezvýznamnou, že pachtýř již není držitelem nemovitosti, k níž byl pozemek původně připachtován. Vedlo by to k zvláštním důsledkům, jako, v tomto případě: pachtýř, který pustil nemovitost, k níž byl pozemek připachtován, synovi nebo dceři, ponechav si zatím pachtovaný pozemek pro zbytek života jako výměnek, připravil by tím sebe i své dědice o nárok na vlastnictví tohoto pozemku. A tento účinek by nenastal, kdyby stěžovatel odevzdal živnost o několik týdnů později, po 12. červnu 1919, neboť tímto dnem nabyl nezvratného nároku na přikázání pozemku. Tento předpoklad není možným, není jiného vysvětlení, než že se zákon příliš úzce vyjádřil, užívaje v odstavci třetím § 1 tvaru presentního, poněvadž zákonodárci tanul na mysli případ obyčejný, že žadatel dosud jest v držení nemovitosti, k níž byl pozemek původně připachtován. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu z důvodů soudu rekursního.

Citace:

č. 783. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 692-694.