Čís. 450.

Poměr dítěte k otci, při němž dítě pracuje na statku otce a tento je vydržuje, není poměrem námezdním.
(Rozh. ze dne 16. března 1920, Rv II 31/20.)
Žalobce vypomáhal v otcově hospodářství od svého 14. roku, začež mu otec poskytoval stravu, byt a úplné ošacení. Když pak žalobce ve svém 30. roku otcovský dům opustil, žaloval otce, by mu zaplatil za léta, po něž mu v hospodářství vypomáhal, přiměřenou mzdu. Žaloba jeho byla soudy všech tří stolic zamítnuta, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce opírá žalobu o právní důvod § 1152 obč. zák., a vytýká rozsudku, že následkem kusého řízení věc z práva mylně posoudil, když vzhledem k tomu, že žalující jako syn práce na statku svého otce, žalovaného, konal, neuznal, že by žalobci příslušel nárok na odměnu po rozumu § 1152 obč. zák. Výtka ta není však oprávněna. Zjištěno jest, že žalobce jako syn a člen domácnosti na statku žalovaného svého otce po řadu let pracoval a žalovaným, jak to v případech takových co do výživy, šacení a ostatních potřeb bývá, vydržován byl. Nebylo ani zjištěno ani tvrzeno, že by mezi stranami sporu buď výslovně buď mlčky nebo konkludentními činy uzavřena bývala smlouva, vykazující náležitosti smlouvy námezdní ve smyslu § 1151 obč. zák., která jest podkladem a předpokladem použití předpisu § 1152 obč. zák. Pracuje-li dítko v domácnosti svého otce, přispívajíc prací k udržení a rozmnožení statku, z jehož výtěžku kryjí se i jeho vlastní veškeré potřeby na výživu, výchovu, šacení a zábavy, nelze z toho vyvozovati, že by tím zároveň získávalo právního titulu na mzdu ve smyslu § 1152 obč. zák., když ani s jeho ani se strany přednosty domácnosti nižádným projevem ani činem nebyl poměru tomu dán ráz poměru námezdního. Vzájemné povinnosti i práva v případech takových plynou z práva rodinného (§§ 92, 139 obč. zák.). Žalobce sice tvrdí, že konal práce, za které mzdu požaduje, z té příčiny, že mu odměna za ně slíbena byla v té formě, že jemu žalovaný slíbil postoupení živnosti. Soudy nižší nezjišťovaly této okolnosti, soud odvolací však vzal za pravdu a bezvadně odůvodnil, že žalovaný žalobce jednou huboval, že pracuje nedbale, jemu v hospodářství škodu působí a na svůj oděv nehledí, a hrozil mu, že mu bude platiti mzdu, ze které si žalobce sám vše poříditi a škody v hospodářství způsobené hraditi musí, načež žalobce prohlásil, toho že on nechce, že se polepší a že chce vše míti jako dříve. Z tohoto zjištění plyne jasně, že mezi stranami nebylo vůbec o odměně za práci (mzdě) jednáno, ba že námezdní poměr přímo vylučovaly; ale vychází z něho i to, že ani postoupení živnosti, byl-li slib takový vůbec učiněn, nebylo mezi nimi vylidněno jako úplata za konané služby, nýbrž že žalobci jednalo se jen o udržení poměru rodinného a o postavení příbuzného pomocníka žalovaného, kterýžto poměr patrně považoval za příznivější pro sebe než poměr námezdní. Byl-li při tomto svém vyjádření veden též nadějí na budoucí postoupení živnosti, nevyjádřil toho ani on jako podmínku dalšího trvání dosavadního poměru, ani žalovaný jako závazný slib nebo součást úplaty a nemůže tudíž ani o obdobném použití § 1173 obč. zák. býti řeči. Vůči tomuto právnímu názoru jeví se býti nerozhodným pro spor, by byly nižší soudy zjišťovaly, zdali žalovaný se své strany někdy žalobci sliboval postoupení živnosti, když žalobce ani netvrdí, že slibu toho přijal a na jeho základě v hospodářství pracovati pomáhal, nebo zjišťovaly, co sourozenci žalobcovi na podílech již dostali.

Citace:

č. 450. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 184-185.