Čís. 645.

Zákon o ochraně nájemců ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.
Rozvázání nájemního poměru smlouvou jest přípustno a lze na základě smlouvy žalovati o vyklizení nebo převzetí najaté věci.
Ustanovení § 32, dle něhož zákon nevztahuje se na výkon živnostenského oprávnění ku přechovávání cizinců, týká se pouze poměru mezi hostinskými a hosty.
(Rozh. ze dne 31. srpna 1920, R I 724/20.) Pronajímatel domáhal se žalobou proti nájemci vyklizení najatých hostinských a hotelových místností tvrdě, že nájemní smlouva byla dohodou stran rozvázána. Námitce žalovaného, že věc, hledíc k zákonu o ochraně nájemců, nepatří na pořad práva, soud prvé stolice vyhověl a odmítl žalobu. Rekursní soud námitku zamítl. Vyslovil, že smlouva jest smlouvou pachtovní, projevil však názor, že zákon o ochraně nájemců na tento případ se nehodí, poněvadž vztahuje se pouze k nájmům a podnájmům místností obytných а k pachtům živnostenské koncese, nikoli však na výkon živnostenského oprávnění ku přechovávání cizinců (§ 32), jež jest součástí nájemní smlouvy a nedopouští, by smlouva v jednotlivých kusech různě byla posuzována.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Názoru soudu druhé stolice je potud přisvědčiti, že se v tomto případě jedná o pachtovní smlouvu, neboť dle smlouvy byl hostinec žalovanému pronajat výlučně za účelem provozování hostinské živnosti a je zřejmým, že řečených místností neb alespoň větší části jejich lze použíti jen s vynaložením píle a námahy (§ 1091 obč. zák.). Naproti tomu nelze sdíleti názoru soudu druhé stolice o tom, že se zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. na nájemní poměr, o nějž tu jde, nevztahuje. Za platnosti nařízení o ochraně nájemníků ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. a ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z, a n., stálá praxe soudů ovšem předpisů o ochraně nájemníků užila jen na byty a obchodní místnosti. Zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. ale rozšiřuje dle § 31 ochranu i na jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní neb podnájemní smlouvy, a § 6 zákona výslovně praví, že ustanovení obsažené v § 1 až 5 zák. (totiž co do výpovědi) vztahuje se také na pachtovní smlouvy a na provozování živnostenské koncese v najatých místnostech, kdežto věta nalézající se v § 32 zák. »že se zákon nevztahuje na výkon živnostenského oprávnění ku přechovávání cizinců« se týká pouze poměru mezi hostinským a hosty. Leč na druhé straně sluší uvésti toto: Ustanovením § 1 zákona, že pronajímatel může vypověděti smlouvu nájemní nebo podnájemní jen, svolí-lí k tomu okresní soud, v jehož obvodě jsou dotčené místnosti, není ještě vyloučeno, aby se pronajímatel domáhal pro případ vyklizení a odevzdání místnosti v sporném řízení, má-li pro nárok svůj zákonnitého podkladu. Na tom také ničeho nemění, že účinnost ustanovení obsažených v §§ 1 až 6 dle § 7 zákona nemůže býti vyloučena neb obmezena smlouvou stran, neboť tato ustanovení týkají se toliko výpovědi, kdežto strany mohou se shodovati o zrušení nájemní smlouvy i bez předchozí výpovědi a ostatně opomenutí vymáhání soudního svolení k výpovědi může míti za následek pouze, že sluší žalobu jako bezdůvodnou zamítnouti. Názor soudu prvé stolice, že za daných okolností v tomto případě pořad práva vůbec je vyloučen a že sluší již z toho důvodu žalobu odmítnouti, není tedy opodstatněn, pročež rekursní soud právem uznal, že sluší námitku nepříslušnosti soudu zavrhnouti.

Citace:

č. 645. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 500-502.