Čís. 435.

Byly-li v žalobě věci, jichž vydání požadováno, oceněny určitým penízem a kromě toho celkový nárok uveden penízem jiným, jest rozhodným v otázce věcné příslušnosti peníz, na který oceněny jednotlivé věci.
Soudu není dovoleno, by s hlediska věcné příslušnosti zabýval se úměrnosti mezi rozhraničujícím penízem, v zákoně vytčeným, a hodnotou tohoto peníze v znehodnocené měně.
(Rozh. ze dne 9. března 1920, R I 126/20.)
Žalobce podal u okresního soudu žalobu na vydání věcí, udav při každé z nich ceny, jichž součet činil 3 370 K. Zájem na vydání věcí ocenil penízem 1 000 K. Žalovaný vznesl včas námitku věcné nepříslušnosti soudu, ježto hodnota předmětu sporu přesahuje 1 000 K. Soud prvé stolice námitku tu zamítl, ježto žalobce oceňuje zájem na sporu na 1000 K a ježto toto ocenění, ať správné či nesprávné, jest pro posouzení otázky příslušnosti jedině rozhodným. Rekursní soud vyhověl námitce a odmítl žalobu. Důvody: Nelze souhlasiti s názorem prvého soudu. § 56 odstavec druhý j. n. ustanovuje, že v případech, kde hodnota předmětu sporu, nezáležejícího v určitém penízi, jest rozhodnou pro posouzení otázky příslušnosti, náleží žalobci, by hodnotu tu v žalobě udal. V tomto případě žalobce skutečně tak učinil a ocenil sil předměty, jichž vydání žalobou se domáhá, úhrnem na 3370 K, tedy na peníz, značně převyšující hranici příslušnosti soudů okresních. Dodatek v žalobě, že zájem sporu oceňuje si na 1000 K, nemůže odčiniti ono ocenění. Jedině v tom případě, že by šlo o alternativní žádání této částky, neb že by žalobce byl se nabídl tuto částku místo požadovaných předmětů přijmouti, bylo by dle § 56, odstavec prvý, j. n. posuzovati příslušnost soudní podle výše této částky. V neurčitém dodatku žalobcově, shora citovaném, nelze však podobné nabídky spatřovati. Otázku, zda snad předměty, požadované v žalobě, nebyly oceněny příliš vysoko, nemohl soudce zkoumati, neboť předpis § 60 j. n., dává tuto možnost pouze sborovému soudu prvé stolice, u něhož podána žaloba, patřící zřejmě k příslušnosti soudů okresních.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobce domáhá se žalobou na žalovaném vydání věcí, v žalobě podrobně naznačených, žalovanému prý dílem svěřených, dílem půjčených, dílem v bytě, jehož žalovaný užívá, ponechaných. Jde tedy přímo o tyto věci, tak že věci zpět požadované v pravdě jsou předmětem sporu. Podle § 56, odstavec druhý, j. n. bylo na žalobců by k vůli určení příslušnosti soudu udal v žalobě hodnotu tohoto předmětu sporu. Zákonné povinnosti té mohl žalobce učiniti zadost tím, že by byl ocenil předmět sporu určitým úhrnným penízem, který by byl při žalobě, u okresního soudu podané, podle posledního odstavce § 60 j. n. závazným býval jak pro soud, tak i pro odpůrce. Žalobce, ač měl toho možnost, neučinil tak, nýbrž udal při každé jednotlivé věci její cenu. Úhrn cen takto udaných činí 3370 K, přesahuje tudíž hranici hodnoty 1000 K v § 49 j. n. stanovenou, pročež věc nenáleží na sond okresní. Když tomu tak, nemá pro určení příslušnosti soudní významu konečná poznámka v žalobě, že žalobce oceňuje svůj zájem na vydání věcí na 1000 K, neboť ocenění zájmu, žalobcem udaného, přichází při určování soudní příslušnosti v úvahu jen v případech v § 59 j. n. naznačených, nebo nanejvýš ještě tam, kde pro nedostatek výslovného ocenění předmětu sporu udaná výše zájmu nahrazuje údej hodnoty sporného předmětu. Žalobce vytýká, že byl dle § 370 obč. zák. povinen, popsati řádně věci v žalobě, že k popisu takovému patří též udání ceny, že jen, aby vyhověl tomuto zákonnému předpisu, uvedl u jednotlivých věcí číslice, v žalobě udané, pročež prý číslice ty nejsou oceněním nároku v technickém slova smyslu, nýbrž prostě částí popisu žádaných věcí. Proti tomu dlužno především připomenouti, že nejde o věcnou žalobu vlastnickou, nýbrž o žalobu z poměru obligačního, totiž z půjčky a uschování, že tedy ustanovení § 370 obč. zák. vůbec nemá místa. K tomu nehledíc stačí dle § 370 obč. zák., popsány-li věci takovými znameními, že lze je rozeznati ode všech podobných věcí téhož způsobu. Cena však k těmto znamením zajisté nepatří. Lhostejno jest, zdaž uvedené ceny jsou fiktivní a nespolehlivé; žalobce nebyl povinen jich uváděti; učinil-li tak, musí si dáti líbiti, by v otázce příslušnosti proti němu platily. Rovněž na tom nesejde, zdaž odpůrce uznal uvedené ceny čili nic, zda byly znalcem přezkoumány, poněvadž co do soudní příslušnosti rozhoduje cena, žalobcem udaná. Taktéž jest pro otázku příslušnosti beze všeho významu, je-li projednání věci před soudem okresním na prospěch žalovanému a na újmu žalobci. Dosti na tom, že žalovaný učiniv námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, dal tím na jevo, že z důvodů, jichž nelze vůbec zkoumati, nechce, by věc byla projednána soudem okresním, nýbrž trvá na tom, by jednal a rozhodoval soud sborový. Proti jeho vůli nelze žalovanému vnucovati soud nepříslušný. Neoprávněna jest též námitka žalobcova odvozovaná z § 227 c. ř. s. Se stanoviska tohoto ustanovení zákona nerozhoduje, zda předměty, jichž vydání se žádá, jsou v souvislosti právní nebo skutkové, nýbrž zda nárok žalobní hoví tomuto požadavku, a že tomu tak jest, o tom dle vylíčení děje v žalobě nemůže býti pochybnosti.
Žalobce poukazuje dále k tomu, že vytčení číslic v žalobě nestalo se dle cen mírových, nýbrž dle pravděpodobných cen nynějších, a že všechny věci, o které jde, byly by v míru měly cenu 300 až 400 K, že by tedy za míru příslušnost dovolaného okresního soudu byla bývala nespornou, — že zákonodárce dosud neupravil hodnoty peněžní v těch kterých zákonech uvedené do té míry, by se rovnaly nynějšímu znehodnocení valutovému, že tedy praxe musí k tomu přihlížeti a judikatura se přizpůsobiti poměrům. Lze připustiti, že také hranice hodnoty v jurisdikční normě pro určení věcné příslušnosti soudů stanovené neodpovídají nynějším poměrům peněžními a hospodářským. Ale náprava v tom směru může nastati opět jen zákonem, který se také již chystá. Do vydání nového zákona nutno však při určování věcné příslušnosti bráti za základ hranice hodnoty v jurisdikční normě stanovené tak, jako kdyby obnosy v zákoně uvedené byly vyznačeny v nynější měně znehodnocené. Judikaturou nápravy tu zjednati nelze, neboť nešlo by v té příčině již o výklad neb aplikaci zákona, nýbrž o úchylku od předpisů zákonných, která soudům není dovolena. Žalobce konečně uvádí, že jeho žaloba byla myšlena jako vzájemná žaloba proti žalobě žalovaným u téhož okresního soudu na něho podané. Avšak co žalobce snad zamýšlel, nerozhoduje. Jen kdyby byl skutečně podal svou žalobu jako žalobu vzájemnou, byla by po případě založena bývala příslušnost dovolaného soudu okresního podle § 96 j. n.

Citace:

č. 435. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 158-160.