Čís. 598.Tím, že spoluvlastník určil svou movitou věc ku prospěchu společné nemovitosti a že věc ta jest následkem toho po právu příslušenstvím nemovitosti, nestává se o sobě ještě spoluvlastnictvím ostatních podílníků.(Rozh. ze dne 13. července 1920, Rv II 101/20.)Ve sporu o zrušení spoluvlastnictví mlýna se všemi stroji a zařízením veřejnou soudili dražbou namítal žalovaný spoluvlastník mimo jiné, že stroje a zařízení mlýna pořídil ze svého a že následkem toho k nim dražba žádným způsobem nemohla by se vztahovati. Obě nižší stolice prohlásily námitku tu za neoprávněnu, poněvadž žalovaný stroje a zařízení vnesl do společného mlýna a určil je k provozování živnosti, čímž věci ty staly se nedílnou součástí mlýnské nemovitosti, takže nic dále na tom nezáleží, zda žalovaný pořídil ony věci ze svého a vyhradil si k nim právo vlastnické, čili nic.Nejvyšší soud nařídil soudu prvé stolice, by o řečené námitce znovu pojednal a rozhodl.Důvody:Názoru předchozích stolic nelze přisvědčiti, § 294 obč. zák. ovšem ustanovuje, že příslušenstvím jest, co s věcí trvale jest spojeno, zejména i věci vedlejší, bez nichž hlavní věci užívati nelze, neb o nichž zákon nebo vlastník nařídil, aby se jich trvale pro hlavní věc užívalo, a taktéž praví § 297 obč. zák. mezi jiným, že za nemovitou věc pokládá se vše, co je v zemi nebo ve zdi upevněno, přibito atd., jakož i věci takové, jež jsou k tomu, aby se jich při nějakém celku trvale užívalo. Okolnost, že movitá věc považuje se dle svého určení a věnování pro právní obchod v jistých směrech za součást věci hlavní, netvoří však o sobě důvodu nabývacího pro osoby, jimž hlavní věc jest společnou a nemohou proto osoby ty osobovali si již z důvodu hořejšího právo, aby jmenovitě příslušenství, jež bylo po případě jiným spoluvlastníkem zaopatřeno, bylo vůči nim považováno za spoluvlastnictví. Nerozhoduje tedy pouze to, zda stroje a zařízení dle svého účele a své povahy byly by příslušenstvím, ani způsob spojení jich s nemovitou věcí, nelze tudíž z těchto okolností ještě usuzovati, že ten, kdo zařízení vnesl do mlýna, se tím vzdal ve smyslu § 863 obč. zák. svého vlastnického práva. Z toho vyplývá, že není správným názor nižších stolic, že zařízení mlýna sdílí za všech okolností osud nemovité věci samé, nýbrž třeba zjistiti skutkové okolnosti, na základě kterých lze dojíti správného úsudku o významu a vlastnictví sporných strojů atd. V této příčině nezabývaly se však nižší stolice s přednesem stran, a nebyla skutková podstata po této stránce náležitě vysvětlena, takže pro rozhodnutí této otázky není tu dostatečného zjištění skutkových okolností.