Čís. 615.

Ujednání splniště jest po rozumu § 37 obč. zák. zároveň úmluvou, jíž strany podrobují právní poměr veskrze právu splniště.
(Rozh. ze dne 27. července 1920, Rv I 356/20.)
Plzeňská firma v lednu 1919 prodala a dodala Vídeňské firmě zboží ve fakturované ceně. Doložka na faktuře »splatno a žalovatelno v Plzni« zůstala nepozastavena. Kupitelka neplatila, věc se oddálila a mezi tím provedeno v Československé republice okolkování bankovek. Žalobě o zaplacení fakturovaného peníze v korunách Československých obě nižší stolice vyhověly, uznavše jednak, že fakturové sudiště (doložka »splatno a žalovatelno v Plzni«) zakládá splniště i dle hmotného práva t. j. po rozumu čl. 324, 342 obch. zák. (§ 905 obč. zák.), jak se ze souvislosti odstavce druhého s odstavcem prvým § 88 j. n. jasně podává a ani v nauce ani v praxi sporno není, a uznavše dále, že dopisem žalobkyně ze dne 18. února 1919, v němž žádá, aby žalovaná fakturovaný peníz složila na její (žalobkynin) účet u banky »Merkur« ve Vídni, splniště toto se nezměnilo, neboť tak dalekosáhlý úmysl na straně žalobkyně zajisté chyběl, aspoň nic proň nesvědčí, ale co je hlavní, dopisem tím neuskutečnila se žádná úmluva, neboť k tomu by bylo třeba, aby žalovaná — měl-li by to býti návrh na změnu splniště, nabídku tu přijala, což by se bylo mohlo státi buď výslovně nebo mlčky tím, že by se byla dle dopisu zachovala a dluh skutečně u řečené banky složila, což však žalovanou nebylo ani tvrzeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, schváliv v obou naznačených směrech právní stanovisko nižších stolic a dodav v důvodech ještě toto:
Vážnější jest námitka, že případ posuzovati jest dle rakouského práva, poněvadž prý nabídka žalobkyně byla žalované poslána písemně do Vídně a zde od ní písemně zase přijata, takže prý smlouva uzavřena byla v cizině (§ 37 obč. zák.), s kterouž námitkou se nižší stolice vůbec nezabývaly, pročež to dovolatel pokládá za nedostatek řízení, že o jeho skutkovém tvrzení nebyly důkazy připuštěny. Avšak i kdyby měla za uzavřiště smlouvy platiti Vídeň, nemohla by se přece věc posuzovati dle tamnějšího práva, protože ustanovily-li strany za splniště Plzeň, chtěly patrně smlouvu míti založenu a tudíž i posuzovánu podle práva tuzemského a nastala tedy výjimka z § 37 obč. zák. v něm předvídaná. Žalovaná, jsouc posud dlužna, musí platiti podle § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., tolik Kč, na kolik K dluh zní.

Citace:

č. 615. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 463-464.