Čís. 834.Podpis všech tří svědků s dodatkem jako svědek poslední vůle je podmínkou platnosti posledního pořízení. O neplatnosti poslední vůle rozhoduje se vždy v řízení sporném, nechťsi vytýka se neplatnost pro nedostatek obřadných náležitostí, či z jiného důvodu.Ve sporu lze uplatňovati neplatnost posledního pořízení i z jiných ještě důvodů, než uplatňovány byly v řízení pozůstalostním.(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, Rv I 636/20.)V pozůstalostním řízení vytkla zákonná dědička závěti zcela povšechně, že není jistých předpokladů pro její platnost, načež ji pozůstalostní soud poukázal na pořad práva. V řízení před procesním soudem prvé stolice uplatňovala pak žalobkyně mimo jiné, že svědkové nepodepsali se na závěti jako svědkové poslední vůle, z kteréhožto důvodu soud prvé stolice též žalobě vyhověl a prohlásil závěť neplatnou. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolání spatřuje zmatečnost řízení v tom, že prvý soud vyslovil neplatnost poslední vůle pro vady, jež nebyly uplatňovány ani při projednávání pozůstalosti, ani až do podání znaleckého posudku, a přímo do očí bijí, že totiž svědkové nepodepsali poslední vůli s dodatkem »jako svědkové testamentní«. V tomto směru sluší k tomu poukázati, že žalobkyně při projednání pozůstalosti povšechně vytkla, že není tu jistých předpokladů pro platnost závěti, že dále usnesení pozůstalostního soudu podle § 126 nesp. říz. přikazuje pouze žalobkyni roli žalobní, aniž se vyslovilo o pravosti nebo platnosti závěti. § 126 nesp. říz. neobsahuje ustanovení, že pouze rozhodnutí o vnitřních vadách posledních pořízení náležejí na pořad práva, naproti tomu rozhodnutí o vadách vnějších že příslušejí soudci projednávajícímu; třeba tudíž straně, jež byla odkázána na pořad práva, přiznati právo, by brala ve sporu závěť v odpor z kterýchkoliv důvodů, neboť zákon, obzvláště § 126 nesp. říz. neobsahuje v tomto směru žádného omezení. Nebylo proto lze spatřovati zmatečnost podle § 477 čís. 6 c. ř. s. v tom, že prvý soud vyslovil neplatnost závěti z toho důvodu, že svědkové závěti ji vadně podepsali. Právní moc usnesení pozůstalostního soudu nepřekážela přezkoumání závěti, pokud jde o vnější vady tím méně, že toto usnesení, jak svrchu uvedeno, rozhoduje pouze o tom, které ze sporných stran přísluší úloha žalobce. Ani po stránce právní nebyla věc posouzena nesprávně. Právem shledal prvý soud neplatnost poslední vůle v tom, že závěť, již zůstavitelka sama podepsala, byla podepsána třemi svědky bez dodatku poukazujícího k jich vlastnosti jako svědků poslední vůle. Novelovaný § 579 obč. zák. obsahuje proti dřívějšímu znění tohoto § kategorické ustanovení, že svědkové »musí« podepsat i poslední vůli s dodatkem, poukazujícím k jich vlastnosti jako svědků. Třeba tudíž ve smyslu § 601 obč. zák. míti za to, že opomenutí tohoto výslovného formálního předpisu má za následek neplatnost posledního pořízení.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Zmatečnost podle § 477 čís. 6 a § 503 čís. 1 c. ř. s. spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud rozsudkem v odpor vzatým rozhodl o věci, jež dle jejího mínění nenáleží na pořad práva a o níž mělo, jak ona tvrdí, býti rozhodnuto v řízení pozůstalostním, tedy v řízení mimosporném. Mínění dovolatelčino, že o dotyčné právní otázce může býti rozhodnuto pouze v nesporném řízení soudcem, pozůstalost projednávajícím, a nikoli pořadem práva, jest mylné, neboť podle § 1 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. řízení mimosporné jest přípustno jen potud, pokud zákony to nařizují, v žádném zákoně však není vysloveno, že v mimosporném řízeni má býti rozhodováno o oné otázce; naopak podle §§ 123, 125 a 126 uvedeného cís. patentu z roku 1854 pozůstalostní soudce jest v případě dědických přihlášek, zakládajících se na testamentech a odporujících sobě, povinen, odkázati toho kterého účastníka na pořad práva bez ohledu na to, zdali neplatnost poslední vůle uplatňována jest z důvodu věcného nebo formálního. Dovolání žalované z důvodů § 503 čís. 1 a 4, správně jen z důvodu zmatečnosti podle § 503 čís. 1 c. ř. s. a § 477 čís. 6 c. ř. s., je tudíž neoprávněno také, pokud žalovaná brojí proti tomu, že soud odvolací rozsudkem v odpor vzatým rozhodl o otázce neplatnosti závěti pro formální vadu, záležející v tom, že podpisy svědků na závěti nevyhovují předpisu § 579 obč. zák. Žalobkyně ovšem neuplatňovala hned v žalobě, že poslední vůle není opatřena podpisy svědků podle § 579 obč. zák., ale učinila tak později a to ještě před ukončením ústního přelíčení v prvé stolici a tato změna žaloby byla připuštěna. Dovolatelka tvrdí, že žalobkyně při projednávání pozůstalosti zastupovala jen stanovisko, že poslední pořízení neplatno jest proto, poněvadž zůstavitelka v době zřízení jeho nebyla úplně při smyslech; ale tomu tak není, neboť podle spisů pozůstalostních žalobkyně výslovně prohlásila při projednávání pozůstalosti, že tu asi není jistých předpokladů pro platnost závěti. Ostatně není samo sebou nepřípustno, uplatňovati ve sporu důvod neplatnosti závěti, který při projednávání pozůstalosti uplatňován nebyl; vždyť podle prvé věty § 823 obč. zák. může i po vydání odevzdací listiny osoba, která tvrdí, že má lepší nebo rovné dědické právo, vystoupiti proti držiteli pozůstalosti žalobou o její vydání nebo rozdělení. Pokud konečně žalovaná spatřuje dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. v tom, že soud odvolací prohlásil poslední vůli vadnou vzhledem k ustanovení § 579 a tedy podle § 601 obč. zák. neplatnou, sluší mínění soudu odvolacího prohlásiti správným a náležitě odůvodněným. Dle §§ 579 a 601 obč. zák. totiž musí tři svědkové podepsati se jako svědci poslední vůle, sice závěť jest neplatna. V poslední větě závěti jest zmínka jen o podpisu dvou dožádaných svědků a podepsány jsou sice tři osoby, ale bez jakéhokoli dodatku; i kdyby tedy mělo se za to, že dvě z nich podepsaly se jako svědkové poslední vůle ve smyslu oné poslední závěti, nelze to nikterak předpokládati o osobě třetí.