Čís. 381.

Odstup od zasnoubení opravňuje druhou stranu pouze k nároku na náhradu skutečné škody (§ 46 obč. zák.), nikoli též ušlého zisku.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1920, Rv I 614/19.)
Žalobkyně byla v létech 1915 až 1917 zaměstnána jako číšnice, při čemž vydělala měsíčně 80 až 90 K, na zpropitném pak měsíčně 70 až 100 K. V roce 1915 seznámila se se žalovaným, navázala s ním důvěrnou známost a zasnoubila se s ním. K opětovné žádosti žalovaného opustila místo číšnice a byla po té, zatím co žalovaný konal válečnou službu vojenskou, zaměstnána s přestávkami na různých místech. Koncem srpna 1918 musela se svého místa pro nemoc vzdáti, načež živila se posluhováním. Ježto její příjmy po odchodu z hostince ku výživě nedostačovaly, byla nucena prodati veškeré šatstvo a prádlo a strávila kromě toho všechny úspory. Žalovaný, navrátiv se po státním převratu domů, zprvu se žalobkyni styky obnovil, později však odepřel splniti slib manželský. Domáhá se tudíž žalobkyně náhrady 2000 K za to, že musela prodati šatstvo a prádlo a konečně náhrady dalších 2000 K za to, že k naléhání žalovaného opustila místo číšnice. Žalovaný se ku prvému roku nedostavil, načež byl vynesen rozsudek pro zmeškání, jímž žaloba zamítnuta. Ani odvolání ani dovolání žalobkyně neměla úspěchu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání z těchto
důvodů:
Dovolání, opírající se o dovolací důvod § 503 č. 4 c. ř. s., nelze uznati oprávněným. Žalobkyně žádá jménem škody, vzešlé jí ze zrušení slibu manželství, 4000 K, odůvodňujíc nárok ten tím, že následkem slibu toho vzdala se výhodného místa a že byla pak nucena z nouze prodati šat a prádlo. Uvádí tedy žalobkyně dvojí skutečnosti, ze kterých jí domnělá škoda vzešla, aniž by však přesně neb aspoň přibližně označila, v jaké výši onou a v jaké výši touto okolností jí byla škoda způsobena. Na škodu, vzešlou žalobkyni vzdáními se dosavadního místa, nebylo by v žádném případě lze vzíti zřetele, neboť zrušení slibu manželského opravňuje stranu druhou toliko k uplatňování nároku na náhradu skutečné škody (damnum emergens), kdežto vzdáním se místa pro žalobkyni škoda vůbec nepovstala a bylo by lze nejvýše mluviti o ušlém zisku (lucrum cessans), na který ustanovení § 46 obč. zák. nároku neposkytuje. Nárok na náhradu škody, povstalé nutným prodejem šatu a prádla, bylo by ovšem lze podřaditi pojmu skutečné škody po rozumu § 46 obč. zák., leč v této příčině neposkytly přednes žalobkyně a zjištění nižších soudů podkladu, v jehož základě by jednak příčinná souvislost nároku toho se zrušením manželského slibu, jednak výše škody takto povstalé třeba jen přibližně použitím § 273 c. ř. s. určeny býti mohly, ježto žalobkyně ani nenaznačila, co, kdy, kde a za jakou cenu prodala ani jak dalece tu kterou věc pod její pravou cenou prodati byla nucena. Nemohlo tudíž, třeba se i sáhlo k původnímu přednesu žalobkyně, v němž svoji domnělou škodu z nuceného prodeje šatu a prádla na 2000 K specialisovala, ani v té příčině žalobě vyhověno býti, ježto za nedostatku ostatních okolností v žalobním přednesu, jež by oprávněnost nároku toho proti zmeškavšímu žalovanému podpíraly, neměly stolice nižší ani v nepopřeném ději žalobním základu, by mohly uznati podle žádání žalobního.

Citace:

č. 381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 65-66.