Čís. 391.

Nabyvatel nemovitostí, stižené výměnkem, ručí jako hypotekární dlužník i za výměnkové dávky, jeho předchůdcem nezapravené, leč že byly by to zadrželosti, starší tří let.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1920, Rv I 597/19.)
Na usedlosti vázne pro žalobkyni výměnek, záležející jednak v peněžních dávkách měsíčně 120 K, jednak v nároku na 50 kg vepřového masa v době vánoční. Peněžní dávky byly splatny čtvrtletně předem. Usedlost ukoupil dne 8. února 1919 žalovaný, ježto o vánocích 1918 maso nebylo výměnkářce odvedeno a peněžité dávky zůstaly po dobu od 1. ledna do konce června 1919 nezapraveny, domáhala se výměnkářka na nynějším vlastníku usedlosti náhrady za maso a zapravení zadrželých peněžitých dávek za naznačenou dobu. Soud prvé stolice vyhověl žalobě pouze co do peněžních dávek od 8. února do konce června 1919, zamítl ji však co do dávek od 1. ledna do 7. února 1919 a co do náhrady za nedodané maso. Důvody: Dle § 443 obč. zák. přešlo břemeno výměnkářské zároveň s vlastnictvím usedlosti na žalovaného a jest tento povinen, jako hypotekární dlužník, plniti výměnek za dobu od 8. února 1919 do konce června 1919, v které době vlastníkem usedlosti již byl. Lhostejno jest, že žalovaný v kupní smlouvě výměnku k plnění nepřevzal. neboť toto reální břemeno přešlo na něho podle zákona a jemu vyhrazen jest toliko nárok ze správy podle § 928 obč. zák. proti předchůdcům. Jelikož však žalovaný usedlost převzal teprve dne 8. února 1919, neručí za dávky výměnkové, splatné před tímto dnem, totiž v době od 1. ledna do 7. února 1919, tím méně za dávku 50 kg vepřového masa, splatnou o vánocích 1918, a byla žaloba ohledně těchto dávek zamítnuta. Odvolací soud přiznal žalobkyni vše, co žalobou požadovala. Důvodу: Žalovaný ručí za dávky výměnkové nikoliv jako osobní dlužník, ježto jich osobně nepřevzal, ručí však dle § 443 obč. zák. a § 18 knih. zák. jako majitel zavazené usedlosti za dávky, pokud nejsou promlčeny. Bylo proto přisouditi i peněžité dávky za dobu od 1. ledna 1919 do 7. února 1919 a přiměřenou peněžitou náhradu za nedodané maso o vánocích 1918.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Soud odvolací zcela správně vystihl vnitřní souvislost § 443 obč. zák. a § 18 knih. zák. Praví-li § 443 obč. zák., že s vlastnictvím věcí nemovitých přecházejí též břemena v knihách veřejných na nich poznamenaná, — a stanoví-li § 18 knih. zák., že za tři léta zadrželým nárokům na roční důchody, výživné a jinaké opětující se dávky přísluší totéž pořadí jako právu k jich braní, — plyne z toho nade vši pochybu, že na nabyvatele nemovitosti, která jest knihovně stižena výměnkem, přechází nejen povinnost, odváděti na příště dávky výměnkové, nýbrž že nový vlastník nemovitosti ručí také za splatné již dávky výměnkářské, pokud nejsou déle tří let zadrželé. Vždyť nelze nutiti výměnkáře, by se domáhal plnění na osobním dlužníku, výměnkář může držeti se nemovitosti, pokud tato jest mu zavázána. Ovšem ručí vlastník nemovitosti za zadrželé dávky výměnkové, právě tak jako za odvádění výměnku vůbec, pouze nemovitostí, nikoli však osobně ostatním svým jměním. Poslední věta § 443 obč. zák., že co jiného má kdo na předešlém vlastníku požadovati nebo pohledávati, na nového vlastníka se nepřevádí, má jen ten význam, že břemena, ve veřejné knize nezapsaná, nepřecházejí na nabyvatele, leč by tímto výslovně byla převzata. Ježto pak výměnkové dávky, žalobou vymáhané, nejsou déle tří let zadrželé, uložil soud odvolací právem jich zaplacení žalovanému jako vlastníku zavazené nemovitosti.

Citace:

č. 391. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 81-82.