Čís. 526.

Neplatí ustanovení § 261, odstavec šestý, c. ř. s., nýbrž § 43 j. n., odmítl-li soud za řízení sám od sebe žalobu pro nezhojitelnou nepříslušnost. Postoupil-li prvý soud přes to k návrhu žalobce žalobu na soud, jím označený, jest v otázce příslušnosti rekurs přípustným.
(Rozh. ze dne 26. května 1920, R I 320/20.)
Soud prvé stolice odmítl z moci úřední žalobu pro nepříslušnost a postoupil ji k návrhu žalobcovu živnostenskému soudu. Rekursní soud odmítl stížnost žalovaného z toho důvodu, že jest nepřípustnou dle šestého odstavce § 261 c. ř. s.
Nejvyšší soud vyhověl stížnosti žalovaného, zrušil napadené usnesení a nařídil rekursnímu soudu, by vyřídil stížnost žalovaného do usnesení soudu prvé stolice nehledě k uvedenému důvodu odmítacímu.
Důvody:
Podle šestého odstavce § 261 c. ř. s., který byl nově zaveden článkem VI. čís. 14 novely o úlevách pro soudy, může žalobce, namítá-li žalovaný nepříslušnost, navrhnouti, by soud pro případ, že by vyhověl námitce, postoupil žalobu soudu, žalobcem uvedenému. Soud má vyhověti tomuto návrhu, není-li toho mínění, že druhý soud patrně jest nepříslušným. Postoupení dlužno spojiti s usnesením o nepříslušnosti, a proti tomuto usnesení nepřipouští se kromě rozhodnutí o útratách sporu o příslušnost žádný opravný prostředek. Toto ustanovení neplatí, když žalovaný nenamítal nepříslušnost soudu, nýbrž soud z moci úřední nadhodil otázku nepříslušnosti, ani výslovnou úmluvou stran neodstranitelné, o ní jednal a nepříslušným se uznal. V případě takovém žalobce nemá práva, navrhnouti, by soud, uzná-li se nepříslušným, postoupil žalobu soudu jím uvedenému, a soud není oprávněn tak učiniti, nýbrž má se omeziti na to, prohlásiti se podle § 43 j. n. nepříslušným a odmítnouti žalobu, proti kterémužto usnesení přísluší dle § 514 c. ř. s. oběma stranám opravný prostředek rekursu. Že tomu tak jest, plyne zřejmě nejen z doslovu, nýbrž i z dějin vzniku šestého odstavce § 261 c. ř. s. Odstavec ten zněl v osnově zákona o úlevách pro soudy takto: "c. ř. s., § 261.6" Zde tedy bylo pomýšleno jak na případ, že žalovaný namítal nepříslušnost, tak i na případ, že z moci úřední vyslovena byla nepříslušnost soudu, a pro případ posléze naznačený vyhrazen byl žalovanému výslovně rekurs. V motivech k osnově zákona bylo v té příčině připomenuto, že v takovémto případě žalovaný nesmí návrhem žalobce na postoupení býti obmezen v právu, jinak mu příslušejícím. Podle vysvětlivek k novele o úlevách pro soudy doznala osnova zákona v tom směru podstatných změn. Především se předpokládá, že byla vznesena námitka nepříslušnosti. Případ, že soud vysloví svou nepříslušnost z moci úřední, byl vyloučen; pročež nebylo třeba vyhraditi žalovanému pro ten to případ prostředek opravný (výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 2. června 1914 č. 43 věstn.). V tomto, případě soud první stolice tedy pochybil, když přes to, že žalovaná strana nenamítala nepříslušnost dovolaného soudu, naopak hájila jeho příslušnost, učinil usnesení ve smyslu 6. odstavce § 261 c. ř. s. přihlížeje k návrhu, žalobcem v té příčině neoprávněně podanému; nesprávný postup ten nemůže býti žalované na újmu a nemůže ji zejména zbaviti práva, odporovati rekursem usneseni soudu stolice prvé bez jejího návrhu a proti její vůli učiněnému. Neprávem tedy soud rekursní odmítl rekurs žalované jako nepřípustný.

Citace:

č. 526. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 325-326.