Čís. 379.

Závazek asignáta, jenž v době před odkolkováním bankovek přijal na území československého státu od cizozemského asignanta poukaz na výplatu v korunách na tomto území, dlužno posuzovati dle § 8 min. nařízení ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1920, Rv I 608/19.)
Firma Sch. a spol. v Budapešti dluhovala V-ovi na Král. Vinohradech z obchodního spojení 2 240 K, které poukázala firmě Sch. a spol. v Praze ku zaplacení žalobci, a to přípisem ze dne 4. února 1919 ohledně 1 040 K a přípisem ze dne 5. února 1919 ohledně zbytku 1 200 K. Dne 9. února 1919 dotázala se firma Sch. a spol. v Praze telefonicky V-a, jak s penízem 2 240 K má naložiti, načež jí tento opět telefonicky sdělil, že si pro poukázané peníze pošle. Když tak neučinil, vyzvala ho firma přípisem ze dne 18. února 1919, by jí sdělil, jakým způsobem mu poukázané peníze má doručiti. V. neodpověděl, nýbrž dostavil se dne 10. března 1919 k pokladně žalované firmy a žádal vyplacení 2 240 K v bankovkách československých, pokud se týče československým kolkem opatřených. Výplatu tuto firma odepřela, odvolávajíc se na poukaz budapeštské firmy, dle něhož měla vyplatiti žalobci 2 240 K, jimiž dle data obou dopisů (4. února a 5. února 1919) mohly býti míněny jen koruny bývalého rakousko-uherského státu, poněvadž tenkráte jiné měny vůbec nebylo. Proti žalobě V-ově, by firma Sch. a spol. v Praze byla uznána povinnou zaplatiti mu 2 240 K ve měně československé, namítla žalovaná, že jde o t. zv. dluh z ruky a že žalobce výplatu poukázaných peněz v tehdejší měně sám znemožnil, pro peníze si nepřišel, a že žalovaná firma dle příkazu budapeštské firmy v jiné měně platiti nemohla. Dodatečného zmocnění k výplatě peněz v měně československé se jí nedostalo, ač se dopisem ze dne 19. května 1919 na budapešťskou firmu o další příkaz obrátila. Soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Obě strany doznaly souhlasně, že žalované firmě byl dán firmou Sch. a spol. v Budapešti dne 4. pokud se týče 5. února 1919 poukaz, by žalobci vyplatila dlužných 2 240 K a že poukaz ten přijali jak žalobce, jenž o něm byl vyrozuměn, tak i žalovaná firma a, že poukaz budapeštské firmy nebyl odvolán. Žalovaná firma zůstavila žalobci, by si pro poukázané peníze přišel, časově ho nijak neobmezivši, neboť ještě v dopise ze dne 18. února 1919 ponechává mu na vůli, by sám volil, jakým způsobem mu mají býti peníze odevzdány. Žalobce nebyl tedy nikterak vázán, by si peníze vyzdvihl ještě před uplynutím doby pro okolkování bankovek (§ 3 ministerského nařízení ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n. do 9. března 1919), pročež, dostavil-li se pro peníze až dne 10. března 1919, kdy ve smyslu § 2 zákona ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n. a § 8 minist. nařízení z téhož dne čís. 86 sb. z. a n. jen bankovky okolkované měly nucený oběh, pokud se týče neokolkované přestaly býti zákonným platidlem, byl již dle § 905 obč. zák. oprávněn, žádati placení v bankovkách okolkovaných, nehledíc ani k tomu, že dle § 3 citovaného min. nařízení veškeré závazky na území československého státu před okolkováním vzniklé, v korunové měně splatné, plniti se mohly jen v bankovkách okolkovaných beze srážky. Žalovaná firma byla povinna, v těchto bankovkách platiti, ježto její závazek z poukazu, jí přijatého a budapešťskou firmou neodvolaného, oproti žalobci vzešel na území státu československého v době před okolkováním bankovek. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvé stolice v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka má arciť pravdu v tom, že jednalo se zde o poměr zmocnitelský. Zapomíná však, že i poukaz je zmocněním a to zmocněním jednak asignáta k tomu, by vlastním jménem nebo na účet asignanta plnil asignatáři, jednak zmocněním asignatáře k tomu, by vlastním jménem nebo na účet asignanta přijal plnění od asignáta (§ 1400 obč. zák. v doslovu § 176 III dílčí novely a důvodová zpráva k tomuto zákonnému předpisu). Tento obsah vykazují nade vši pochybnost jednak dopisy firmy Sch, a spol. v Budapešti žalované firmě ze dne 4. a 5. února 1919, jednak dopis žalované firmy žalobci ze dne 18. února 1919, aniž by dále pro podstatu věci na tom záleželo, v jaké slovní roucho onen věcný obsah byl přioděn (čl. 278 obch. zák.). Tímto svým obsahem vyhranila se zmocňovací smlouva ve zvláštní svůj útvar, jenž v zákoně došel zvláštní úpravy jakožto právní stav poukazu (asignace). Dotyčné zákonné předpisy jsou proto směrodatny pro rozsouzení této rozepře. Žalovaná firma, jak obě předchozí stolice správně dolíčily, poukaz vůči žalobci jako asignatáři přijala. Tím vzala na sebe závazek, by žalobci dle obsahu poukazu zaplatila (§ 1402 obč. zák. v doslovu § 178 III. dílčí novely). Jest ovšem pravdou, že poukaz zněl na výplatu korun a nikoli na výplatu Kč, jichž v době poukazu ještě nebylo. Ježto však přijetí poukazu se strany žalované firmy stalo se na území čsl. státu, její závazek z poukazu tudíž zde před okolkováním vznikl a byl v korunové měně splatným, jest pro splnění tohoto závazku rozhodným předpis § 8 min. nařízení ze dne 25. února 1919 čís. 86 sb. z. a n., jehož též a to vším právem bylo předchozími stolicemi použito. Ježto tudíž předmět poukázaného plnění byl, pokud jde o závazek žalované firmy, napotomním zákonným předpisem zvlášť upraven, nezáleží na tom, jakým způsobem jevil by se po odkolkování bankovek přímý závazek asignantky k asignatáři, a rovněž lhostejným jest právní poměr mezi asignantkou a asignátkou (§ 1402 obč. zák. v doslovu III. dílčí novely). Nebylo proto též třeba, by v onom směru konala se nějaká zvláštní šetření.

Citace:

č. 379. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 59-61.