Čís. 616.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
V řízení o požadovacím nároku není věcí soudu, by vyvolal rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, kolik půdy bude ze záboru vypuštěno a zda půdou tou bude též pozemek, k němuž vztahuje se požadovací nárok.
(Rozh. ze dne 27. července 1920, R II 193/20.)
Za řízení o požadovacím nároku drobného pachtýře zamítl prvý soud návrh vlastníka »na přerušení řízení« až do rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, co stěžovateli po provedení záboru ze zabraného velkostatku má zůstati (zákon ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.). Rekursní soud potvrdil usnesení prvé stolice. Důvody: Oba zákony (jak k zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., tak o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna 1919, č. 215 sb. z. a n.) podrží (od sebe nezávislé) svou neztenčenou platnost vedle sebe a neobmezují se navzájem. Dle onoho zákona vykonává stát právo k záboru velkého majetku pozemkového, ktežto tento zákon zajišťuje drobným dlouholetým pachtýřům nárok na dosud obdělávanou půdu vůči pozemkům, jichž zákon o zabrání velkostatků ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., vůbec se netýká.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Lze připustiti, že kdyby pozemkový úřad uznal nárok stěžovatele, aby mu těch 150 ha půdy zemědělské, na které má právo dle § 11 záborového zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., ponecháno bylo v obci R. v těchže hranicích, jak je dosud má, — a kdyby mu bylo znemožněno nebo značně stiženo užívání půdy takto ponechané postoupením požadovaných pozemků do vlastnictví drobných pachtýřů, — tito byli by po případě dle § 5 odstavec druhý zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., povinni, přijati na místě požadovaných pozemků jiné pozemky téže výměry nebo téže hodnoty. Ale nárok stěžovatelův, aby byly spisy postoupeny pozemkovému úřadu k rozhodnutí, že majitel velkostatku jest oprávněn ve smyslu zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., voliti si a podržeti těch 150 ha zemědělské půdy dle § 2 tohoto zákona takovým způsobem, aby veškerá tato zemědělská půda zůstala mu v sídle velkostatku t. j. v katastrální obci R. a aby tato půda zemědělská zůstala mu pokud možno v těchže hranicích, jak je dosud má ve vlastnictví, nerozdělena a nerozkouskována, byl právem zamítnut. Soud má v řízení podle zákona ze dne 27. května 1919, čís, 318 sb. z. a n., obrátiti se na pozemkový úřad jen v případech v § 18 naznačených, — není však ani povolán ani povinen sprostředkovati mezi vlastníkem pozemků a pozemkovým úřadem. Na stěžovateli jest, aby si vymohl rozhodnutí od pozemkového úřadu ve smyslu § 7 čís. 1 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., a tímto rozhodnutím se vykázal u soudu. Dokud tak neučiní, není návrh dle § 5 odstavec druhý zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., odůvodněn, zvláště když stěžovatel připouští, že také otázka, zda vzniknou enklávy, jest předčasná a nemůže býti řešena, dokud není právoplatně rozhodnuto, kterým pachtýřům a v jakém rozsahu nároky přísluší. Uvažovati o tom, zda stěžovatel, vykázav se podáním příslušného návrhu pozemkového úřadu, byl by oprávněn žádati, aby soud vyčkal do právoplatného vyřízení tohoto návrhu a teprve po té rozhodl podle § 17 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., není potřebí, poněvadž návrh v tom směru učiněn nebyl.

Citace:

č. 616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 464-465.