Čís. 547.

Ujednáno-li, že o jsoucnosti nároku má rozhodovati řádný soud, o jeho výši pak rozhodčí soud, lze, popřen-li nárok, na soudě domáhati se buďto přímo náhrady plnění neb určovací žalobou pouze výroku o jsoucnosti nároku.
(Rozh. ze dne 15. června 1920, Rv I 273/20).
Žalobci měli u žalované pojišťovny pojištěny předměty nalézající se v jich domě. Dle § 9 pojišťovacích podmínek měly obě strany právo žádati, by výše škody na pojištěných předmětech byla zjištěna dle jich druhu dvěma rozhodčími soudci. Když k žalobcům vloupali se zloději a ukradli jim z hostinského sálu různé předměty, uplatnili žalobci vůči pojišťovně nárok na náhradu škody, již tato odmítla poskytnouti, tvrdíc, že žalobci byli pojištěni proti vloupání pouze v soukromém bytě a nikoliv v sále. Žalobě na zjištění, že žalobcům přísluší proti žalované pojišťovně nárok na náhradu škody, procesní soud prvé stolice vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Určovací nárok žalobců jest dle § 228 c. ř. s. ospravedlněn. Právem poukazují na ustanovení § 16 všeobecných podmínek pojišťovacích, dle kterého v případě sporu o nárocích na náhradu jest soudu rozhodnouti jen o tom, zdali nároky ty jsou po právu čili nic, kdežto o výši škody rozhodují dle § 9 těchto všeobecných podmínek rozhodčí soudci. Následkem toho jest také tím již prokázán právní zájem žalobců, aby co nejdříve rozhodnuto bylo o jich nároku na náhradu škody, a proto bylo odůvodněné jich žalobní žádosti vyhověno. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Strana žalovaná snaží se dovoditi, že žalobci, změnivše žádost určovací v žádost na plnění a nabídnuvše znalecký důkaz o výši škody, vzdali se dobrovolně smírčího soudu dle § 9 pojišťovacích podmínek k rozhodnutí o výši škody povolaného, a že proto žalobě měla zníti na zaplacení 1 575 K, které žalobci žádají, a každá jiná prosba že jest vyloučena. Oproti těmto vývodům poukázati jest předem k tomu, že žalobci setrvali na určovací žádosti, a že tedy o žádosti na plnění ani řeči býti nemůže. V tom pak, že žalobci nabídli důkaz znalci o výši škody, vzdání se smírčího soudu s jejich strany shledávati nelze, již proto, že důkaz ten nabídli v přípravním spise ze dne 1. září 1919 proto, že žalovaná strana tvrzení jejich o výši popřela, tedy nikoli, aby projevili tím vzdání se smírčího soudu, nýbrž, aby vyhověli procesuální své povinnosti, prokázati skutkové okolnosti jimi tvrzené. Ostatně však nabídnutí tohoto důkazu bylo zcela bezvýznamným, ježto důkaz ten prvým soudem připuštěn nebyl, a hledě k určovací žádosti žalobců také nutným nebyl. Náhledu žalované, že by s hlediska procesní ekonomie věc tato jedním sporem vyřízena býti měla, a nikoli dvěma spory, jednak před řádným soudem, jednak před smírčím soudem, přisvědčiti bylo by lze tehdy, kdyby § 16 pojišťovacích podmínek nestanovil, že při nárocích na náhradu rozhoduje soud jen o tom, zda jest po právu náhradní povinnost, kdežto výše škody stanoví se dle § 8 a 9 pojišťovacích podmínek znaleckými rozhodčími soudci. Vzhledem k tomuto ustanovení mohli se žalující dovolávati a právem se též dovolávají výroku, aby určena byla povinnost žalované strany k náhradě škody, poněvadž teprve v základě tohoto výroku o svolání smírčího soudu žádati mohou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
O přípustnosti určovací žaloby v tomto případě nemůže býti pochybnosti. Podle § 9 všeobecných podmínek pojišťovacích mají jak společnost tak i pojistník právo žádati, aby výše ztráty neb škody na pojištěných předmětech byla zjištěna rozhodčími soudci, a podle § 16 podmínek rozhoduje řádný soud jen o tom, je-li tu povinnost pojišťovatele k náhradě škody. § 11. pojišťovacího řádu připouští, aby bylo ujednáno, že výše plnění, k němuž jest pojišťovatel zavázán, stanovena býti má rozhodčím soudem. Žalovaná, která odepírá plniti, se ovšem podle druhého odstavce § 11 pojišťovacího řádu tohoto ujednání dovolávati nemůže. Žalobcové jako pojištění ale mají právo, buď žádati na řádném soudu, aby rozhodl i o výši náhrady, aneb mohou obmeziti žalobu na žádání, že žalovaná jest povinna plniti a vyhraditi rozhodčím soudům, by určili výši škody. Jelikož žalobci volili způsob druhý, nemohli u soudu jinak žalovati než na zjištění, že jejich nárok na odškodnění jest po právu. Předpoklad § 228 c. ř. s., že žalobce musí míti právní zájem na tom, by jeho právo bylo co nejdříve na jisto postaveno, tu jest, poněvadž po rozhodnutí soudu, že žalobcové mají právo na náhradu škody, bude musiti následovati výrok rozhodčích o výši škody. Námitku žalované, že žalobcové se vzdali práva na rozhodčí soud, vyvrátil již případně soud odvolací a stačí připojiti, že žalobcové si výslovně vyhradili právo domáhati se náhrady škody před rozhodčím soudem.

Citace:

č. 547. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 367-368.