Čís. 836.

Zužitkování trávy v silničních příkopech jest předmětem soukromoprávního obchodu.
Tím, že smlouva nižšího veřejnoprávního svazu podrobena jest schvá lení nadřízeného veřejnoprávního svazu, nestává se smlouvou veřejnoprávní.
Okresní silniční výbor nemá procesní způsobilosti.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, R II 385/20.)
Žalobcové domáhali se na Moravě na žalovaném okresním silničním výboru uznání, že jim přísluší právo, užívati trávy v částech silničních příkopů a opírali nárok svůj o smlouvu pokud se týče o vydržení více nežli 40leté. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Odvolací soud zrušil rozsudek i řízení jemu předcházevší jako zmatečné a žalobu odmítl. Důvody: Žalobu bylo odmítnouti ze dvou důvodů: 1. Žalovaný silniční výbor nemá způsobilosti státi k soudu (§ 1 c. ř. s.). Neníť »okresní silniční výbor« nositelem práv majetkových; podmětem práv, o něž tu jde, jest pouze »konkurenční okres« neboli »silniční konkurenční okres«, »silniční okres« nebo »okresní silniční fond« (§§ 11, 33, 42, 56 zem. zákona ze dne 30. září 1877, čís. 38 z. zák.). Pouze okresní silniční fond jest nositelem práv majetkových, o něž tu jde (§§ 12, 14, 15, 21, 23 cit. zák.). Žalovaný silniční výbor jest pouze orgánem jmění jmenovaného silničního fondu a jeho pravomoc určena jest přesně zákonem (§§ 26, 33, 38, 39, 43, 45, 56, 57 cit. zák.). Právě takovým orgánem jest »místní školní rada« vůči školní obci, nebo »kostelní konkurenční výbor« vůči kostelní konkurenci nebo »zemský výbor« vůči zemi. Dle zákona obdrží členové okresního silničního výboru náhradu za služební úkony z okresního silničního fondu. Bylo tudíž žalobu říditi na »silniční fond« nebo »silniční okres«, »silniční konkurenční okres« nebo »okresní konkurenci«, nikoliv však na správní orgán této právnické osoby (sr. Gl. Unger čís. 7475, 3911 opačně 315.).
2. Kromě toho věc, o niž tu jde, nenáleží ani na pořad práva (§ 477 čís. 6 c. ř. s.). Strana žalující tvrdí, že jí náleží právo užívati trávy v příkopech okresních silnic a sice na základě smluv a 40letého výkonu (vydržení), a domáhá se na řádném soudě zjištění oprávnění toho. Leč soudy nejsou povolány, by rozhodovaly o této žádosti. O tom, zda tato užívací práva jsou povahy soukromé či veřejnoprávní, nerozhoduje právní důvod (smlouva, vydržení), ježto tyto právní důvody vyskytují se též v právu veřejném, nýbrž výlučně povaha oněch objektivních předpisů, jež právo, o něž tu jde, upravují. V případě tomto přicházejí v úvahu: zem. zákon ze dne 31. prosince 1874, čís. 5 z. zák. (§§ 1, 3, 6, 29, 30), dále zem. zákon ze dne 30. září 1877, čís. 38 z. zák. (§§ 5, 9, 27, 32, 39) a zem. zákon ze dne 7. února 1886, čís. 20 z. zák. (čl. 2.). Z předpisů těchto vyplývá. »Smlouvou« může býti takové trvalé užívací právo povoleno pouze, svolí-li k tomu zemský výbor (§ 32 zák.) a přece »země« není vlastnicí okresních silnic. Z toho plyne, že takovouto »smlouvou« založené právo strany není ani právem pachtovním ani služebností aniž jiným právem soukromým. Okresní silniční výbor nebyl nijak sám o sobě oprávněn, by bez svolení zemského výboru takové právo udílel. Žalující pak ani netvrdí, že by jí zemský výbor byl takové užívací právo udělil. Ve skutečnosti (i kdyby bylo došlo k takové smlouvě po případě kdyby bývalo právo vydrženo) nešlo, by o soukromoprávní oprávnění, nýbrž o užívací právo rázu veřejnoprávního, o »zvýšená obecná užívací práva«, o jichž obsahu rozhodovati jest úřadům správním. Především ustanovují §§ 1, 3, 6 zem. zákona ze dne 31. prosince 1878, čís. 5 z. zák., že silniční příkopy a svahy silnic jsou částmi silničního tělesa a že právě tak, jako ostatní části silnice, podléhají dozoru a správě orgánů silniční správy. Totéž platí o stromoví, pěstovaném na silnici neb podél silnice a rovněž o trávě v příkopech. Dle § 9 zem. zákona ze dne 30. září 1877, čís. 38 z. zák. náleží vysazování a udržování stromů, pokud nejsou vysázeny na silnici samé, místním obcím nebo velkostatkářům, jichž územím silnice probíhá, začež jim zákon poskytuje užívání stromů. Ovšem vyžaduje zákon k tomu, by haluze směly se osekati, nebo stromy skáceti nebo vykopati, svolení silničního výboru. Z toho plyne, že všechna užívací práva na tělese silničním jsou rázu veřejnoprávního, jež mohou býti příslušným orgánem udělena a odvolána. Ve všech těchto případech přicházejí v úvahu pouhá opatření silniční správy, jež mohou býti brána v odpor cestou správní (§ 39 zákona ze dne 30. září 1877, čís. 38 z. zák.). Na tom nemění ničeho, že povoleník užívání trávy bylo uděleno ve formě »smlouvy« (pacht, služebnost), neboť užívací práva na veřejném tělese silničním jsou zvláštní veřejná užívací práva, k jichž ochraně jsou povolány pouze úřady správní. Smlouvy o používání trávy neb ovoce na veřejných silnicích jsou sice v jistém směru soukromoprávního rázu, pokud se týkají zvláštních práv užívacích. Leč práva z nich odvozovaná, pokud mají založiti oprávnění na samotném tělese silničním (žetí trávy, česání ovoce atd.) podléhají moci silniční policie (sr. Budwinski A 7431 a 10076, Otto Mayer: Verwaltungsrech 2. vyd., 2. svaz., str. 123, 136, 168, 175, Hötzel v Mischler-Ulbrich Staatswörterbuch 4. str. 957 a Hawelka: Recht an öffentlichen Wegen, str. 64, 138).
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti.
Důvody:
Odvolací soud zrušil rozsudek procesního soudu prvé stolice i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu jednak proto, že žalované straně nedostává se procesní způsobilosti, jednak proto, že jedná se o věc, nepatřící na pořad práva. Tento postup odvolacího soudu trpí nedůsledností. Byl-li odvolací soud právního názoru, že věc nepatří na pořad práva, měl obmeziti se na tento výrok a vysloviti důsledek z toho vyplývající. Otázka procesní způsobilosti žalované strany měla zůstati nepovšimnutou, patříc, jako ostatní otázky případu, dle vlastního názoru odvolacího soudu ku kognici úřadů správních. Dlužno proto v prvé řadě zabývati se otázkou přípustnosti pořadu práva. Po této stránce nesdílí nejvyšší soud právního názoru soudu odvolacího. Právo, bráti trávu ze silničních příkopův opírá žalující strana jednak o smlouvu, jednak o vydržení. Jedná se tudíž především o to, zda tvrzenou úmluvu dlužno posuzovati jakožto úmluvu soukromoprávní, či úmluvu patřící k právu veřejnému. V onom případě byli by řádní soudové, v tomto případě byly by úřady správní povolány, rozhodovati o jsoucnosti a důsledcích úmluvy. Dle toho, jak tato otázka bude zodpověděna, rozřeší se i další otázka, zda právo, užívati trávy v silničních příkopech, jest předmětem držby a tudíž i vydržení. Neboť, jestli právo to, způsobilým předmětem soukromoprávních smluv a tím i předmětem soukromoprávního obchodu, jest i způsobilým před mětem držby, najmě pak držby vydržecí (§ 311 obč. zák.). Uvažuje o zmíněné základní otázce dospěl nejvyšší soud ku právnímu úsudku, že zužitkování trávy na silničním příkopě jest předmětem soukromoprávního obchodu. O tom, že silniční příkopy jsou objekty, příslušnými k silnici, nemůže ovšem dle povahy věci a výslovného předpisu § 1, odstavce druhého řádu silniční policie (zemský zákon ze dne 31. prosince 1874, čís. 5 z. zák. na rok 1875) býti té nejmenší pochybnosti a nepochybno tudíž, že i silniční příkopy jsou statkem veřejným. Nicméně důležitým zůstává rozdíl mezi silnicí samou a silničními příkopy a právě tento rozdíl jest zde rozhodným. Silnice sama jest určena a slouží obecnému užívání, braní trávy ze silničního příkopu jest z obecného užívání vyloučeno. Jo plyne z § 2 řádu policie silniční, jímž vysloveno, že nikdo nesmí o své ujmě sbírati v silničních příkopech trávu, tam rostoucí. Tím řečeno jednak, že braní trávy ze silničních příkopů nepatří k obecnému užívání silnice a není tudíž každému dovoleno, jednak, že užívání trávy musí se opírati o zvláštní právní důvod. Tímto poznatkem dostává se otázce, již zde náleží řešiti, nové, užší formulace. Jde o to, zdali řečený zvláštní důvod, opravňující ku braní trávy ze silničních příkopů, dlužno prostě proto, že tráva jest užitkem ze silničního objektu, považovati za nabývací důvod subjektivního práva veřejného, čili nic. K této otázce nutno dáti odpověď zápornou. Nezáleží arciť na tom, v jaké zevní roucho řečený nabývací důvod byl přioděn, najmě, zda přioděn byl v zevní roucho některého bývalého důvodu, vyhraněného v schematu nabývacích důvodů soukromoprávních. Vždyť v podobné zevní roucho přiodívají se namnoze i veřejnoprávní důvody nabývací a jako jinde tak i zde nerozhoduje slupka, nýbrž jádro věci. Ale právě tak nezávažnou jest i okolnost, zdali ku smlouvě, jíž zadáno bylo právo ku braní trávy, jest snad třeba schválení nadřízeného veřejnoprávního svazu. Tím, že soukromoprávní disposice nižšího veřejnoprávního svazu podrobeny jsou schválení nadřízeného veřejnoprávního svazu, na jejich soukromoprávním rázu ničeho se nemění, tím vyjádřeno jest jen tolik, že vůle jednoho smluvníka musí, má-li býti právotvornou, doplněna býti souhlasem orgánu dozorčího. Nelzeť o tom pochybovati, že smlouvy o zápůjčku neb o zcizení nebo zastavení věcí, patřících ku kmenovému statku nebo kmenovému jmění obce nebo jejích ústavů nepozbývají své soukromoprávní povahy proto, že podrobeny jsou vyššímu schválení. Positivním dokladem hájeného zde stanoviska jest ustanovení § 867 obč. zák. Neposkytuje-li tudíž spolehlivé opory, pro rozřešení otázky o sobě ani okolnost, že jedná se o smlouvu, ani okolnost, že smlouva taková podmíněna jest snad vyšším schválením, nutno pátrati po dalších poznatcích, jež vedly by ku kýženému cti. Takovýmto poznatkem jest vystižení znaku, vyhraňujícího poměry soukromoprávní oproti poměrům veřejnoprávním, hledíc ku vniterní povaze tich i oněch poměrů. Rozhraničujicím mezníkem není tu ovšem o sobě okolnost, že proti jednotlivci stojí svaz veřejnoprávní. Mohouť i veřejnoprávní svazy, vyvíjejíce hospodářskou činnost, stýkati se jak vespolek, tak i s jedinci na poli vztahů rýze soukromoprávních. Na čem záleží, jest to, zda-li právní poměr kotví v příslušnosti jedince k veřejnoprávní pospolitosti, zda-li právní poměr jest zjevem, prýštícím z podřízenosti jedince pod veřejnoprávní svaz, takže právní poměr, odmyšlen jsa od vztahu nadřízenosti a podřízenosti, nemohl by vůbec existovati, či, zdali jednotlivec vystupuje vůči veřejno právnímu svazu jakožto koordinovaný subjekt právní, takže jeho příslušnost k tomuto svazu jest věcí zcela vedlejší, zcela nahodilou a právní poměr i bez nebo vedle této příslušnosti může obstáti. Vychází-li se z tohoto základního názoru jest patrno, že, pokud jde o braní trávy ze silničních příkopů, jest příslušnost žalující strany ku žalovanému veřejnoprávnímu svazu veskrze lhostejnou. Vzhledem k silnici vystupuje žalovaná strana ve své vlastnosti jakožto veřejnoprávní svaz jen potud, pokud mají se tím ukojiti potřeby, jimž slouží pospolitost. Žalovaná strana vystupuje zajisté ve svém postavení jakožto nadřízený veřejnoprávní svaz tehda, stará-li se o zřízení a udržování silnice a upravuje-li její obecné užívání. Pokud jedná se o stavbu a udržování silnice, může potřebný náklad opatřiti si způsobem, jímž na pospolitosti vymáhá plnění k účelům veřejným, může však také věnovati k tomu prostředky, jichž nabyla transakcemi ryze soukromoprávními (zcizením svých majetkových předmětů, zápůjčkou a pod.). Hledíc k obecnému ožívání silnice může žalovaná strana propůjčiti jednotlivci zvláštní veřejnoprávní práva užívací, jež jdou přes meze obecného užívání a toto do jisté míry obmezují. Tato užívaci práva nelze arciť posuzovati dle norem soukromoprávních a nenáležejí tudíž před řádné soudy. O takovéto právo se však zde nejedná. Bylo již řečeno, že braní trávy ze silničních příkopů nepatří k obecnému užívání silnice a důsledkem toho jest, že zadání práva k tomuto užitku žalovanou stranou není konstituováním zvláštního, veřejnoprávního nároku hledíc k obecnému užíváni silnice. Také tím ničeho na věci se nemění, že tráva jesť užitkem ze silničního objektu. I kdyby chtělo se přistoupiti na novodobou konstrukci právního poměru ohledně obecného statku, zůstává využití trávy ze silničních příkopů osvědčováním ryze soukromohospodářských snah silničních svazů; právní úkony, jimiž svaz tento užitek zadává, zůstávají úkony soukromoprávními. To bude nad veškeru pochybnost jasno v případech, kde zcizuje se tráva již pokosená, a nejinak bude tomu tehda, zcizuje-li se tráva na stojato. V tom i onom případě bude poměr nabyvatele ku svazu veskrze lhostejným. Patří-li, jak dolíčeno, spor, žalující stranou zahájený, na pořad práva, pak arciť nutno zabývati se otázkou procesní způsobilosti žalované strany. V tomto směru přidává se nejvyšší soud k právnímu stanovisku odvolacího soudu, sdíleje zároveň důvody, jež vývody opravného prostředku nejsou vyvráceny. Podotýká se proto na tyto vývody, jen ještě toto: Mylně má žalující strana za to, že prý otázka, o kterou se tuto jedná, netýká se procesní způsobilosti žalované strany, nýbrž její pasivní legitimace ku sporu. Vždyť neběží o to, kdo dle zásad hmotného práva měl, zasáhnuv do tvrzeného práva žalující strany, býti žalobou činěn z toho zodpovědným, nýbrž jen o to, zda ten, proti němuž jest žaloba namířena, může vůbec ve sporu vlastním jménem jako žalovaný vystupovati. Přiznávaje procesní způsobilost, to jest způsobilost, samostatně na soudě jednati, pouze tomu, kdo může samostatně platné závazky podstupovati (§ 1 c. ř. s.), dává zákon zřejmě na srozuměnou, že základní podmínkou procesní způsobilosti jest zákonem uznaná samostatná právní existence toho, kdo jako žalobce nebo žalovaný chce na soudě jednati. Теn, kdo ve směru, o který se jedná, po právu jako samostatný právní subjekt práv a závazků vůbec neexistuje, nemá přirozeně schopnosti, by byl středem těchto práv a závazků a by samostatně z práv těch žaloval a ze závazků těch byl žalován. Že pak silniční okresní výbor jako takový není samostatným subjektem práv a závazků, dotýkajících se silnice, jím spravované, bylo správně dolíčeno soudem odvolacím.

Citace:

č. 836. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 769-774.