Konto — W.
Čís. 754.
Strany mohou vzájemnou úmluvou upraviti práva a závazky ze smlouvy komisionářské odchylně od obchodního zákoníka a od obchodní zvyklosti.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, Rv II 197/20.) K příkazu svého komitenta prodala banka na vídeňské burse cenné papíry a zpravila ho o prodeji dne 29. pokud se týče 30. ledna 1919. Žalobě komitenta, by byla banka uznána povinnou vyplatili mu stržený peníz, bylo soudy všech tří stolic vyhověno, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozhodující význam má v tomto sporu odstavec čtvrtý všeobecných obchodních podmínek pro styk se žalovanou bankou, na nějž žalovaná strana sama v dovolání se zvláštním důrazem se odvolává, jejž označuje jako část podkladu smluvního poměru mezi ní a žalobcem, z něhož odvozuje důsledky ve svůj prospěch, jejž tedy také proti sobě musí dáti platiti. Odstavec ten zní, jak i v dovolacím spise se uvádí, doslovně takto: »Bei den uns zugehenden Aufträgen zum Kaufe oder Verkaufe von Wertpapieren, Wechseln oder Valuten steht es uns frei, diese Aufträge entweder durch Abschlüsse mit dritten Personen auszuführen oder selbst als Käufer, respektive als Verkäufer im Sinne des Art. 376 des Handelsgesetzbuches aufzutreten. Unterbleibt in unserer Anzeige von der Ausführung des Geschäftes eine Mitteilung über eine dieser Arten der Ausführung, so treten wir selbst als Käufer, respektive Verkäufer des beorderten Wertgegenstandes ein«. Na první pohled jest patrno, že tímto odstavcem smluvních podmínek doznávají ustanovení čl. 376 obch. zák. jakési modifikace, což nelze pokládati za nepřípustné, poněvadž strany mohou vzájemnou dohodou upraviti práva a závazky, plynoucí z poměru komisionářského i odchylně od předpisů obchodního zákonníka, kdyžtě zákon to nezapovídá. Ježto pak v druhé větě dotčeného odstavce 4 všeobecných obchodních podmínek bez jakékoliv výhrady se stanoví, že žalovaná strana, neučiní-li ve svém oznámení o provedení obchodu sdělení o tom, že provedla obchod jedním ze způsobů v první větě naznačených, vstupuje sama jako kupitelka po případě prodatelka cenného předmětu, jehož příkaz se týká, — nesejde nikterak na tom, zda v takovémto případě komitent prohlásí, že používá práva jemu v třetím odstavci čl. 376 obch. zák. vyhrazeného, aniž na tom, zda žalovaná strana skutečně sama koupila nebo prodala cenný předmět jí do komise daný; — dosti na tom, že dle smluvních podmínek vstupuje do obchodu jako přímá kantrahentka, poněvadž se jí to v tom kterém případě snad lépe hodí, nebo vůbec z důvodů, jež zkoumati komitentovi ani nepřísluší. Nastává tudíž otázka, zda žalovaná bankovní filiálka v notách ze dne 20. a 30. ledna 1919, jimiž oznámila žalobci provedení obchodu jí přikázaného, učinila sdělení o tom, že provedla obchod jedním ze způsobů, naznačených v prvé větě odstavce 4. všeobecných obchodních podmínek. Žalovaná strana k otázce té potaká, dovolací soud odpovídá k ní záporně. Druhá eventualita nepřichází vůbec v úvahu; jde jen o to, zda žalovaná bankovní filiálka oznámila žalobci, že provedla příkaz prodejní uzavřením obchodu s třetími osobami. Tu pak zmíněné noty při sebe větší blahovůli nedopouštějí výkladu, že by obsahovaly takovéto oznámení. Pravit se v nich pouze, že se žalobce uznává za cenné papíry podle jeho příkazu ze dne 27. ledna 1919 dne 28. (pokud se týče 29.) ledna 1919 prodané a z jeho dépôt vzaté způsobem tamže podrobně uvedeným. Ježto příkaz žalobcův zněl v ten smysl, aby cenné papíry byly na burse zpeněženy, bylo mu tedy ovšem sděleno, že papíry byly dne 28. (29.) ledna 1919 na burse prodány. O tom však, že byly prodány třetí osobě, po případě že byly třetí osobou koupeny, v oznámení nic se neuvádí, — a to je rozhodující. Vždyť mohla žalovaná strana na vídeňské burse skrze bursovního dohodce vystoupiti současně jako prodatelka cenných papírů (za komitenta t. j. žalobce) a jako jich kupitelka. Když tomu tak jest, dala tedy žalovaná strana podle druhé věty odstavce 4. všeobecných obchodních podmínek vůči žalobci na jevo, že vstupuje sama do obchodu jako kupitelka akcií; žalobce vzhledem ke znění smlouvy nemohl proti tomu ani námitek činiti, naopak musil přijati žalovanou stranu za přímou kontrahentku. Komisionářský poměr mezi stranami přeměnil se takto v poměr prodatele ke kupiteli, t. j. žalobci přísluší nyní proti žalované bankovní filiálce přímý nárok z prodeje a koupě akcií a nikoli pouze právo odvozené (postoupené právo komisionářovo). Následkem toho však nemá proti žalobci vůbec místa nařízení vlády ze dne 6. února 1919, č. 57 sb. z. a n. Příhoda, že nebylo snad již možno, převésti částku, odpovídající výtěžku za akcie do tuzemska, která by jinak ovšem stihla komitenta, jde za daných okolností na vrub žalované, jež vystupuje vůči žalobci jakožto kupitelka; žalobce tím dotčen není, on mohl beze všeho (byť snad teprve po 7. únoru 1919 jakožto dni výplaty) žádati vyplacení kupní ceny akcií od žalované jakožto přímé kontrahentky, a to v tuzemsku, ježto plništěm závazku žalované strany jest dle čl. 324 odstavec druhý obch. zák. Brno, a vzhledem k § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 187 sb. z. a n. v korunách československých v poměru tamže udaném. Žalovaná bankovní filiálka nebyla tudíž oprávněna, převésti o své újmě požadavek žalobcův z řádného konta na zvláštní konto D. Oe. a později na konto korun rakousko-uherských, a zadržeti výtěžek prodaných cenných papírů, nýbrž byla a jest povinna vyplatiti jej žalobci tak, jak tento v žalobě žádá. S tohoto právního hlediska jest — jak výše již podotčeno — úplně lhostejno, zda žalobce učinil prohlášení ve smyslu třetího odstavce čl. 376 obch. zák. a zda žalovaná strana skutečně prodala akcie osobě třetí; — rovněž pak nezáleží na tom, zda podle obchodní zvyklosti banky uskutečňují prodeje a koupě cenných papírů na burse přísežnými dohodci a zda tito ve svých závěrečných lístcích při prodejích cenných papírů neuvádějí jména kupitelova; — konečně jaký právní význam a jakou povahu má ustanovení třetího odstavce čl. 376 obch. zák. Není proto třeba zabývati se příslušnými dovolacími vývody opírajícími se o § 503 čís. 4 c. ř. s. Rovněž není třeba uvažovati o tom, zda předpoklad soudu odvolacího, že žalovaná strana výslovně doznala, že měla ještě po 7. únoru 1919 dostatečné hotovosti k zaplacení pohledávek žalobcových ze smlouvy komisionářské, — se spisy se srovnává nebo jim odporuje (§ 503 č. 3 c. ř. s.), poněvadž, i kdyby tu byl vytýkaný odpor se spisy, netýkal by se dle toho, co vyloženo, skutečnosti rozhodné.