Čís. 413.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Domáhati se dle § 17 rozluky manželství oprávněn jest i manžel, z jehož viny uznáno bylo na rozvod.
Převzíti dle § 17 výrok o vině z rozsudku, vydaného ve sporu o rozvod manželství, jest soud i tehda povinen, když dle jeho mínění byly na straně jednoho manžela okolnosti, vylučující dle § 14 uplatňování jeho nároku na rozluku.
(Rozhodnutí ze dne 17. února 1920, R I 60/20.)
V dubnu 1918 rozvedeno bylo rozsudkem manželství obou stran a to na straně žalujícího manžela pro cizoložství, jehož se dopouštěl od roku 1916 až do rozsudku, na straně žalované manželky pak pro cizoložství z let 1902—1905. K manželově žádosti, podané dle § 17 zákona rozlukového, povolil soud prvé stolice rozluku, avšak pouze z viny žadatelovy. Důvody: Žadatel domáhá se žádostí, by manželství bylo na základě rozsudku o rozvodu prohlášeno za rozloučené. Podle § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. může každý manžel, byl-li soudem právoplatně vysloven rozvod podle § 107 — 109 obč. zák. a to z některého důvodu, uvedeného v § 13 cit. zák., žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod. Souhlasu druhého manžela není tu třeba a proto k prohlášení manželčině, že s rozlukou manželství nesouhlasí, přihlíženo nebylo. Soudu příslušelo dle § 17 cit. zák. pouze zkoumati, z povinnosti úřední, zda skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly by již tehdy stačily, by na jich podkladě byla povolena rozluka kdyby o ni bylo bývalo žalováno. Jest zjištěno, že rozvod vysloven byl pro cizoložství, tedy z důvodu §u 13 ad a) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. a dlužno se nyní zabývati otázkou, zda by skutečnosti, které ve sporu zmíněném byly zjištěny, a odůvodnily výrok o rozvod, byly už tehdy odůvodňovaly výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Ze spisů procesních bylo zjištěno, že procesní soud vzal za prokázáno, že manželka dopustila se cizoložství v letech 1902 až 1905 včetně. Žalobce podal žalobu o rozvod, v níž uplatňoval jako důvod rozvodu cizoložství manželčino, v červenci 1917. Dle § 14 ad a), b) zák. ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z. a nař. právo žalobní v případech § 13 a) (cizoložství) promlčuje se 1. do jednoho roku ode dne, kdy manžel zvěděl o cizoložném činu a 2. když ode dne spáchaného činu uplynulo 5 let. Pokud tedy jednalo se o skutečnosti, ve sporu zjištěné, jež na straně manželčině odůvodňovaly tehdy z její viny výrok o rozvod, totiž o cizoložství, tu kdyby na základě těchto skutečností bylo žalováno o rozluku manželství, nemohly by býti základem výroku o rozluce, ježto dle § 14 ad a), b) cit. zák. právo žalobní ve směru tom bylo promlčeno. Naproti tomu uplatňovala ve sporu o rozvod manželka cizoložství manželovo, jehož se dopustil — jak zjištěno — v době, která by již tehdy byla odůvodňovala výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, neboť tento důvod rozvodu uplatňován byl v rozvodovém sporu v odpovědi na žalobu podané dne 17. července 1917 a vzato bylo za prokázáno, že žalovaný žil v konkubinátě od r. 1916 až do doby vynesení rozsudku, takže v tomto případě promlčení dle § 14 cit. zák. ad a), b) nenastalo. Pokud námitky manželčiny se týče, že nemohou býti vzaty za základ pro výrok o rozluce ony skutečnosti, které na straně manželově byly důvodem k rozvodu, praví § 17 cit. zák. výslovně, že může rozluky se domáhati každý manžel na podkladě provedeného již sporu o rozvod, aniž by z ustanovení toho bylo lze odvozovati, že manžel, z jehož viny manželství rozsudkem bylo rozvedeno, by nemohl použíti ustanovení toho. Rekursní soud nevyhověl manželčině stížnosti, vyhověl však stížnosti manželově a prohlásil manželství za rozloučeno z viny obou stran. Důvody: Manželka domáhá se zrušení naříkaného usnesení, a tedy jak z vývodů rekursu plyne, vlastně změny téhož zamítnutím návrhu odpůrcova na povolení rozluky, při čemž brojí proti tomu, že odpůrci přiznáno bylo právo, rozluky se domáhati, kdežto sám jediný prý je na důvodu rozvodovém, jenž nyní je důvodem rozluky, vinen. Avšak, ježto dle výslovného znění § 17 zák. rozl. může se rozluky domáhati každý z obou manželů, tedy i vinný proti nevinnému, vymykají se vývody rekursu, jež by uvažovány býti mohly jedině se strany opravy zákona (legis ferendae), se stanoviska zákona daného (lex lata) úplně diskusi. Bylo proto rekurs tento, jenž pro případ navrhuje též odročení řízení rozlukového až do vyřízení jejího návrhu na zrušení kurately resp. žaloby o obnovu sporu rozvodového, již prý podati obmýšlí — návrh to, který teprv zákonem nijak odůvodněn není — úplně zamítnouti, odkazujíc na důvody naříkaného usnesení, jež podmínky § 17 rozl. zák. podrobně a bezvadně dokumentují. Za to rekurs manželův, jenž je navrhovatelem, jest plně odůvodněn. Týž čelí proti tomu, že prvý soud oproti předpisu § 17, že do usnesení rozluku vyslovujícího má býti převzat výrok o vině z rozsudku, jímž manželství bylo rozvedeno a jenž v daném případě rozvedl je z viny obou manželů, vyslovil rozluku pouze z viny manželovy. Prvý soud je tu toho mínění, že když v důvodech rozvodu kladených v rozsudku rozvodovém manželce za vinu, neshledal důvod rozluky (§ 13), ježto cizoložství jí spáchané po rozumu § 14 bylo by bývalo promlčeno, takže by ani tehdáž nebylo odůvodňovalo výrok na rozluku, nemůže vina její ani nyní na rozluce býti vyslovena. Ale to odporuje jak výslovnému znění § 17, jenž nařizuje prosté převzetí výroku o vině aniž by v tom jakýchkoliv změn dopouštěl, tak také zákonodárnému důvodu předpisu toho. Otázka viny má rozhodný vliv na uspořádání majetkových poměrů manželů a zejména na nárok manželčin na alimentaci (§ 1264 obč. zák. a dv. dekr. ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s. a další). § 17 pak výslovně předpokládá právoplatný rozsudek a tudíž právoplatný výrok o vině na rozvodu, kterým tedy majetkové nároky už v principu jsou předurčeny. Když pak právoplatný rozsudek mezi stranami právo tvoří, nemůže výrok rozvodového rozsudku o vině býti shlazen, a tak by to, že by nález rozlukový otázku viny řešil jinak, vedlo jen k odporu obou výroků mezi sebou, aniž by to mohlo práva z prvého výroku už nabytá rušit. Tomu odporu však má býti vyvarováno, a proto musí výrok o vině býti prostě převzat. Když na rozvod uznáno bylo i z viny manželky, má to vliv na otázku alimentace, ale nelze tu nabytých práv manželových měnit, třeba že dle nového práva (zák. rozl.), kdyby už tehdáž bylo platilo, na vinu manželčinu nebylo by bývalo nalezeno. Ale nové právo se odbytých a právoplatně řešených otázek nedotýká (§ 5 obč. zák.) ani tehdy, pakli by snad dokonce třeba mylně byly řešeny bývaly. To vyžaduje bezpečnost práva a důvěra v platnost soudních rozhodnutí. Rozsudek facit jus inter partes. Tomu svědčí i § 19 zák. rozl. jenž dí, že ujednání stran a rozhodnutí soudní dle § 106 a 108 obč. zák. t. j. o majetkových návrzích zůstávají i pro rozluku v platnosti, pakli se strany nedohodnou jinak. Ovšem — pacta dant legem. Arci nelze popírati, že tu přece a to zvláště vzhledem k odchylným a ostatně i kusým předpisům § 1266 obč. zák. mohou nastati svízele, avšak tu poskytuje odpomoci týž cit. § 19 svým dalším předpisem, že z důležitých důvodů může každý z rozloučených manželů žádati pořadem práva o novou úpravu majetkových poměrů, a na ten předpis dlužno odkázati, nebude-li převzatý výrok o vině vyhovovati všem slušným požadavkům diktovaným danou povahou a stavem věci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu manželky.
Důvody:
Pokud dovolací stížnost směřuje proti části usnesení 2. stolice, kterým stížnosti manželčině do usnesení prvé stolice vyhověno nebylo, není stížnost oprávněna již pro nedostatek podmínek § 16 nesp. pat., neboť dle §17 zákona ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z. a n. může za rozluku manželství žádati každý manžel, a soud vysloví rozluku manželství, dojde-li k přesvědčení, že by skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bývalo žalováno. Že takové skutečnosti aspoň na straně manželově, i když se přihlíží k ustanovení § 14 téhož zák., tu byly, zjistila již první stolice, takže výrokem nižších stolic, že manželství stěžovatelky se prohlašuje za rozloučené, nebyl ani zákon porušen, ani odpor se spisy neb zmatečnost způ- sobeny. V ostatním není dovolací stížnost odůvodněna. § 17 cit. zák. ustanovuje zcela nepochybně, že do usnesení, rozluku vyslovujícího převzat býti má výrok o vine z rozsudku vydaného ve sporu o rozvod téhož manželství. Výrok o vině obsažený v rozsudku rozvodovém dotýká se především vzájem. práv a povinností majetkových obou manželů. Účelem ustanovení § 17 cit. zák. jest pouze, by každému z obou rozvedených manželů bylo umožněno, na podkladě provedeného sporu o rozvod žádati za rozluku. Nic nenasvědčuje však tomu, že by bylo v úmyslu zákona měniti podklad pro určení majetkových práv a povinností manželů rozsudkem o rozvod již zjištěný. K takovéto změně by však nutně dojíti muselo, kdyby bylo přípustno usnesením o rozluce otázku viny již jednou rozsudkem rozřešenou měniti. Sluší tedy za to míti, že usnesením o rozluce majetková práva a povinnosti manželů mají zůstati nedotčena, že proto soud rozluku povolující otázkou viny zabývati se nemá, nýbrž, že výrok o vině má z rozsudku rozvodového prostě převzíti i v tom případě, kdyby na straně jednoho manžela byly okolnosti uplatňování jeho nároku na rozluku vylučující (§ 14 téhož zákona).

Citace:

č. 413. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 125-128.