Čís. 817.

Tím, že vlastník nemovitosti sdělil tomu, pro koho je zapsáno právo předkupní, že hodlá nemovitost za určitý peníz prodati, a vyzval ho, by v zákonné lhůtě se vyjádřil, zda hodlá předkupní právo uplatniti, nenabídl mu nemovitost ku koupi (§ 1075 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, R I 1100/20.)
Vlastník nemovitosti, na níž vázlo právo předkupní, sdělil dne 15. dubna 1920 prostřednictvím soudu oprávněnému z práva předkupního, že hodlá nemovitost za 40000 K prodati proti hotovému zaplacení a vyzval ho, by do 30 dnů po doručení usnesení soudu oznámil, zda hodlá své právo uplatňovati. Oprávněný oznámil soudu dne 14. května 1920, že své právo předkupní uplatňovati hodlá. Knihovní soud povolil pak přes to výmaz práva předkupního. Rekursní soud návrh na vklad výmazu předkupního práva zamítl. Důvody: Dle § 1075 obč. zák. ztrácí oprávněný právo předkupní, když při věcech nemovitých do 30 dnů po nabídnutí nemovitosti ke koupi jí skutečně nekoupí. Dle § 1077 obč. zák. musí oprávněný v takovém případě zapraviti úplnou cenu, která od třetího je nabízena, mimo případ zvláštní úmluvy. Těmto podmínkám však v tomto případě vyhověno nebylo. Ani v návrhu, ani ve vyzvání ze dne 15. dubna 1920 ani ve vysvědčení ze dne 23. srpna 1920 není vůbec zmínky o tom, že by byl vlastník nemovitosti oprávněnému skutečně ku koupi nabídl, naopak sdělil mu pouze, že hodlá jmenované nemovitosti za 40000 K proti hotovému zaplacení prodati, a vyzval ho ve smyslu ustanovení § 1075 obč. zák., aby do 30 dnů po doručení usnesení podepsanému soudů oznámil, zda hodlá příslušející mu právo předkupní uplatňovati, jinak ze by se za to mělo, že od něho upouští a právo to by zaniklo. Stěžovateli nebyla tím nemovitost ke koupi nabídnuta, nýbrž byl mu pouze sdělen úmysl vlastníka, že hodlá nemovitost za 40000 K prodati za hotové, a byl jím pouze vyzván, aby oznámil, zda hodlá své právo předkupní uplatňovati. Této výzvě stěžovatel podáním ze dne 14 května 1920 v čas vyhověl a oznámil, že své právo předkupní uplatňovati hodlá, že se nabízí usedlost za cenu 40000 K převzíti a kupní cenu složiti, a učinil návrhy k tomu potřebné. Návrhům těm dosud vyhověno nebylo a zejména nebyl stěžovatel vyzván, aby tedy nemovitost skutečně převzal a kupní cenu zaplatil, jinými slovy nebyla mu nemovitost ke koupi skutečně nabídnuta. To má význam zvláště, hledí-li se k ustanovení § 1077 obč. zák., dle něhož je možná zvláštní úmluva o složení ceny kupní. Ve vysvědčení ze dne 23. srpna 1920 není též zmínky o tom, že by byla stěžovateli nemovitost ke koupi skutečně nabídnuta, naopak je v něm výslovně poukázáno na soudní vyzvání ze dne 15. dubna 1920 a měl proto soudce prvý i do tohoto vyzvání nahlédnouti, poněvadž skutečně vzešly pochybnosti, zda předpisu § 1075 a 1077 obč. zák. skutečně bylo vyhověno. Bylo by z tohoto vyzvání ve spojení s předloženým vy svědčením a udáním samého knihovního návrhu patrno, že pochybnosti takové jsou oprávněny a bylo by to mělo v důsledku zamítnutí knihovního návrhu dle § 94 č. 2 a 3 knih. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu z důvodů soudu rekursního.

Citace:

č. 817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 745-746.