Čís. 626.

O tom, co po úmrtí držitele svěřenství jest pohledaností nebo dluhem svěřenské podstaty vůči pozůstalému zpupnému jmění a naopak, rozhoduje svěřenský soud, vyřizuje zápis o inventuře a separaci, v řízení nesporném. Rozhodnutí to jest titulem exekučním.
(Rozh. ze dne 17. srpna 1920, R I 570/20.)
Svěřenský soud uložil zpupné pozůstalosti, by složila do 14 dnů pod exekucí náhradní pohledávku kmene reálního svěřenství do rukou majitelky svěřenství. Rekursní soud nevyhověl stížnosti dědiců zpupného jmění. Důvody: Rozhodnutí o rekursu je závislým na řešení otázky, zda soud svěřenský oprávněn jest po rozumu § 224 nespor. říz., v nesporném řízení rozhodovati o tom, jaké náhrady svěřenskému kmeni allodní pozůstalostí mají býti dány. Stěžovatelé hájí názor, že svěřenský soud má v protokolu o separaci pouze vykázati, jaké náhrady svěřenskému kmeni mají býti dány, a uvésti, co je pohledávkou nebo dluhem svěřenství, že však vyhledávati a zjišťovati skutečnosti, zda a pokud dřívější držitel svěřenství je povinen tyto náhrady ze svého platiti, nebo pokud tato případná povinnost přechází na jeho dědice, nemůže býti věcí řízení nesporného. Domáhá se proto výroku, by svěřenská dědička byla s vymáháním náhradních nároků svěřenského kmene proti allodní pozůstalosti zastoupené stěžovateli jako přihlášenými allodními dědici odkázána na pořad práva. Především dlužno poukázati na to, že náhradní povinnost allodní pozůstalosti vůči svěřenskému kmeni stanovena byla usnesením svěřenského soudu ze dne 4. října 1919, které právní moci nabylo. Okolnost tato nebyla by ovšem na překážku tomu, aby v odpor vzaté usnesení ze dne 21. dubna 1920 a jemu za podklad sloužící citované usnesení ze dne 4. října 1919, pokud jím byla vyslovena náhradní povinnost allodní pozůstalosti vůči kmeni svěřenskému, byly zrušeny, kdyby názor stěžovateli hájený byl správný, poněvadž dle § 42 j. n. má soud vyšší stolice v každém období řízení vysloviti nepříslušnost soudu a zmatečnost předcházejícího řízení i tehdy, když záležitost, která není předmětem dobrovolného soudnictví, byla zahájena u soudu v řízení nesporném. Dle ustanovení § 224 nesp. řízení má býti při smrti každého držitele svěřenství zřízen nový inventář a v něm především sepsáno jmění svěřenské dle stavu, v jakém je zůstavitel zachoval, a potom, když svěřenství proti allodní pozůstalosti následkem rozmnožení nebo zmenšení základního jmění, v hlavním inventáři uvedeného, náhradu dáti nebo požadovati má, tuto náhradu vykázati a buď jako pohledávání nebo jako dluh svěřenství uvésti. Již z tohoto znění citovaného zákonného ustanovení lze dovoditi, že svěřenský soud, vyřizuje protokol o inventuře a separaci, má sám rozhodovati o tom, co je pohledávkou a co dluhem svěřenství, neboť kdyby byl zákonodárce zamýšlel, aby v protokolu o inventuře a separaci byly pohledávky a dluhy pouze vykázány, pak nebylo zapotřebí pojati do zákona ještě další ustanovení: »und als eine Forderung oder Schuld des Fideikomisses anzuführen«. Právě z tohoto citovaného dodatku vyplývá, že soud svěřenský sám má zjišťovati jak jsoucnost tak i výši těchto vzájemných nároků, neboť zákon výslovně nařizuje, aby již v protokolu bylo uvedeno, co je skutečným pohledáváním a skutečným dluhem svěřenství. Právě za tímto účelem k výkonu inventury a separace přibráni byli všichni účastnici s tím, by při tom své případné návrhy a připomínky přednesli. Opomenuli-li tak stěžovatelé učiniti a proti vzneseným nárokům svěřenství námitek nepodali a neučinili-li tak ani při roku, k cíli tomu zvláště na den 20. června 1919 nařízeném, musí důsledky toho sami nésti. Správnost zmíněného názoru vyplývá však také z dalšího zákonného ustanoveni. To, co platí o zajišťování pohledávek svěřenství, platí zajisté dle ustanovení § 224 nesp. říz. stejně i o zjišťování jeho dluhů, při inventuře a separaci na jevo vyšlých. A tu stanoví § 640 obč. zák., že ten, kdo nastupuje ve svěřenství, je povinen platiti pouze takové dluhy předchůdcovy, které soud schválil, totiž také ty dluhy, které svěřenský soud při inventuře a separaci za dluhy svěřenství zjistil a uznal, a § 254 nesp. říz. určuje pak, jakým způsobem tyto soudem schválené pohledávky proti svěřenskému kmeni mají býti zaplaceny. Z toho, co uvedeno, plyne, že zjišťování vzájemných pohledávek pro svěřenství a proti němu provádí se výlučně při inventuře a separaci v řízení nesporném, že vyřízení soudu svěřenského o tom vydané tvoří plný důkaz jak о existenci tak i o výši vykázaných vzájemných nároků a zakládá po právomoci titul exekuční. Byly tudíž pohledávky svěřenskému kmeni usnesením ze dne 4. října 1919 právoplatně přisouzeny. Ustanovení § 11 nesp. říz. použíti nelze v tomto případě, poněvadž změnou usnesení toho jiným účastníkům škoda vzejíti by mohla. Je-li však usnesení to co do stanovém náhrady právoplatné, nezměnitelné, pak správně a zákonem odůvodněné jest i v odpor vzaté usnesení z 21. dubna 1920, jimiž na základě správného a právoplatného usnesení prvého uloženo bylo alodní pozůstalosti pohledávku kmene svěřenství do 14 dnů pod exekucí do rukou držitelky svěřenství zaplatiti. Na tom ničeho nemůže měniti ta okolnost, že prvý soud, nevyčkav snad uplynutí lhůty, dané stěžovatelům usnesením ze 17. září 1919, vydal usnesení ze 4. října 1919, poněvadž tím nebylo stěžovatelům nijak zabráněno, by usnesení tomu neodporovali.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud správně dovodil, že náleželo dědicům, aby se včas domáhali nápravy usnesení ze dne 4. října 1919, jež vydáno bylo před uplynutím lhůty, kterou soud povolil dědicům alodní pozůstalosti k vyjádření o podání svěřenské dědičky а k připomínkám o náhradních částkách znalci určených, a že nyní již nelze pro nabytá práva měniti právoplatného usnesení, jehož změna nebo zrušení ostatně ani není navrhována. Revisní rekurs proto marně se domáhá přezkoumání, zda-li uživatelka svěřenství zavinila (§ 631 obč. zák.) škody, při separaci zjištěné, zda-li vypočtené náhradní pohledávky jsou odůvodněny, a zda-li svěřenská dědička se zavázala, náhradní nárok svěřenského kmene za alodní dědice zaplatiti; o takovém závazku by ostatně nemohlo býti rozhodováno v řízení nesporném. Zbývá tudíž posouditi, zda-li první soud byl oprávněn uložiti alodní pozůstalosti, aby do 14 dnů pod exekucí zaplatila pro kmenové jmění svěřenské náhradní pohledávku, která byla pravomocným usnesením stanovena. V návrhu podaném svěřenskou dědičkou za souhlasu opatrovníků svěřenství a potomstva bylo uvedeno, že na zjištěnou náhradní pohledávku posud nebylo dáno ničeho; svěřenský soud neměl proto příčiny, aby předem vyšetřil, zda-li svěřenská dědička skutečně sama zaplacení náhradní pohledávky za alodní pozůstalost převzala, nebo zda-li elektrárna při alodním mlýně již do držení jejího byla odevzdána, nebo zdá-li alodní pozůstalost již vrátil zařízení pivovarské, a zda-li z těch příčin alodní pozůstalost není povinna zaplatiti celou náhradní pohledávku pravoplatně určenou. Takové placení stěžovatelé ani netvrdí, nýbrž snaží se dovoditi, že náhradní pohledávky při separaci vyšetřené lze vymáhati toliko pořadem práva; avšak v tom směru se poukazuje k zevrubným a správným důvodům usnesení rekursního a toliko se dodává, že právě vzhledem ke kautelám, v § 2 nespor. říz. uvedeným, na něž stěžovatelé poukazují, není důvodu, aby ve sporu mělo býti znovu rozhodováno o vzájemných nárocích podstaty svěřenské a alodní, o kterých bylo již pravoplatně rozhodnuto v předepsaném řízení nesporném.

Citace:

č. 626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 476-479.