Čís. 643.

Zahájen po rozumu § 29 j. n. jest spor podáním žaloby na soud, a zahájen jest po právu, podána-li žaloba na soud, jenž příslušným jest anebo dle zákonných předpisů považuje se s konečnou platností za příslušný.
(Rozh. ze dne 31. srpna 1920, R I 711/20.)
Ve sporu cukrovaru proti bývalému jeho úředníku na oduznání práva užívati v cukrovaru naturálního bytu, byla vznesena žalovaným námitka nepříslušnosti soudu, již Nejvyšší soud dne 2. března 1920 právoplatně zamítl. Dne 4. března 1920 ujednána byla nová kollektivní smlouva mezi ústředním spolkem československého průmyslu cukrovarnického a spolkem cukrovarnických úředníků, jíž stanoven pro spory mezi nimi rozhodčí soud. Soud prvé stolice k námitce žalovaného, opírající se o zmíněnou smlouvu, žalobu odmítl pro nepřípustnost pořadu práva. Rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl v podstatě z toho důvodu, že smlouva shora zmíněná mohla by býti směrodatnou toliko pro příslušnost soudu sporů příštích, nikoli však pro spory u soudu příslušného řádně již zahájené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Možnost trvalých změn v okolnostech skutkových, soudní příslušnost k určité právní záležitosti zakládajících s jedné a nutnost, soudní příslušnost bezpečně najednou pro celé jednání určiti, s druhé strany, vedly procesuální zákonodárství k tomu, že jednak vytčen určitý okamžik, dle kterého soudní příslušnost k té které právní záležitosti má býti posuzována, jednak vyslovena zásada, že jen okolnosti, v tento okamžik zde jsoucí, mají a mohou na zřetel býti brány. Tak bylo tomu již dle obecného procesu (ubi coeptum est semel judicium, ibi et finem accipere debet), tak bylo tomu dle § 6 jur. normy ze dne 20. listopadu 1852, čís. 251 ř. z. a tak jest tomu i dle § 29 dosud platné jurisdikční normy. Dle posléz řečeného zákonného předpisu jest pro posouzení soudní příslušnosti k určité právní záležitosti rozhodnou doba, »kdy záležitost ona po právu u toho kterého soudu byla zahájena«. Slovo zahájena nelze zde bráti v technickém smyslu § 232 c. ř. s., neznamená tudíž doručení žaloby, nýbrž, jak poučují další slova § 29 jur. n., jenž mluví o »zavedení řízení«, jak vyplývá z § 54, odstavec prvý j. n. a jak vyplývá ze souvislosti historické s právem, dosavadním, značí slovo »zahájení« v § 29 j. n. provedení každého výkonu, kterým se dotčená záležitost na soud dostala a se soudem tím trvale spojuje. Úkonem tím jest ve věcech sporných podání žaloby. Ovšem vyhledává se dále, by záležitost zahájena byla u soudu po právu. Vyžaduje tudíž dále, by žaloba formálně hodila se k soudnímu řízení a by druhově a místně patřila k příslušnosti dovolávaného soudu. Jest třeba, by skutečnosti, opodstatňující příslušnost dovolávaného soudu, byly pravdivé a příslušnost tu opodstatňovaly. Této uzpůsobilosti nabudou žalobní údaje buďsi tím, že žalovaný v otázce příslušnosti zachoval se nečinně a také soud neshledal po této stránce pochybností (§ 41, odstavec druhý, § 104, poslední odstavec j. n.), buďsi tím, že za bezdůvodnou uznána byla námitka nepříslušnosti, žalovaným zavčas opovězená. I v tomto i v onom případě jsou však pro posouzení příslušnosti směrodatnými pouze skutkové okolnosti, jak zde byly v době, kdy spor ve smyslu shora naznačených vývodů byl na soudě zahájen. Naproti tomu jest zcela lhostejno, kdy opovězená byla námitka nepříslušnosti, a jaký byl skutkový stav v době, kdy se tak stalo. Jest proto zcela nemístno, dovolával-li se žalovaný §§ 239 a 441 c. ř. s. Směsujeť otázku, do kdy lze nepříslušnost namítati, s otázkou doby, jejíž skutkový stav jest pro příslušnost rozhodným. Vším právem použil tudíž rekursní soud na tento případ předpisu § 29 j. n.

Citace:

č. 643. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 498-499.