Čís. 815.

Pokud při několika souložnicích v rozhodné době sporem nebo smírem o otcovství s jedním pozbývá nemanželské dítě právní možnosti, domáhati se uznání otcovství proti ostatním.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1920, Rv II 267/20.)
Nemanželská matka souložila v kritické době jak s L-em, tak i s S-em. Po narození dítěte uznal S. otcovství a zavázal se platiti výživné. Soud neučinil k jeho prohlášení žádného opatření. Poručník žaloval po té L-a na uznání otcovství a placení výživného. Žalobě bylo soudy všech tří stolic vyhověno, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde především o právní otázku, jaký význam to má, když někdo jiný, než žalovaný, pohlavní obcování s matkou dítěte v kritické době doznal nebo dokonce i otcovství své k dítěti uznal. Dovolatel dovolává se tu dvou rozhodnutí býv. víd. nejvyššího soudu. V jednom (Gl. U. n. ř. čís. 3768) vysloveno, že když jistý D., s nímž matka dítěte od let ve společné domácnosti žila, v soudním protokole připustil otcovství své jakož i tu okolnost, že o dítko pečuje, je tím záležitost dle § 163 obč. zák. právně uspořádána a vyřízena, protože soudní uznání otcovství za daných okolností má právní účinek právoplatného rozsudku a dva otce nikdo míti nemůže. V druhém rozhodnutí (Gl. U. n. ř. čís. 7605) vysloveno, že uznání otcovství, které se stalo v řízení nesporném před soudem, a uzavřené na to a vrchnoporučensky schválené narovnání o dočasnou alimentaci dítěte má účinek právní moci vůči každému, tedy i proti nynějšímu žalovanému zrovna tak jako soudní nález. Z rozhodnutí těchto, zvláště z prvého, jež klade důraz na dané okolnosti, není patrno, spočívají-li na nějakém principu a na jakém. Jiná rozhodnutí stojí na stanovisku, že t. zv. námitka více konkubentů je vyloučena i při doznání otcovství skrze jednoho (rozh. J. Bl. 1912, č. 408, 471). Dlužno tedy hledati zásadu. Dle § 163 obč. zák. pokládá se za otce, kdo byl usvědčen neb i jen mimosoudně doznal, že v kritické době s matkou dítěte obcoval. Zákon tedy žádá důkaz neb doznání skutečnosti soulože, i má proto uznání otcovství význam jen jako doznání soulože v kritické době, neboť zplození je tajemstvím. Zákonná domněnka otcovství platí tedy proti každému, vůči němuž zákonný předpoklad — důkaz neb doznání soulože — dán jest, jsou-li tedy dva v té, situaci, že s matkou v kritickou dobu souložili, tedy proti oběma. Zřejmo, že potom dítě t. j. poručník se schválením soudu (§ 233 obč. zák.) má právo volby, neboť o své právo jako dítě nemůže ono býti připraveno, když náš zákon námitky více konkubentů nezná. Právo volby má dítě, neboť to jest subjektem nároku, nikoli matka; udání matky nerozhoduje (podobně už v § 158 obč. zák.), zvláště když otázka zplození je tajemstvím. Ovšem se každému vyhražuje vyvrácení domněnky t. j. důkaz, že zplození bylo nemožné, ježto na př. matka byla v čas jeho soulože už těhotná. Je otázka, kdy toto právo volby je konsumováno. Podalo-li dítě žalobu na jednoho konkubenta, mohlo by býti na sporu, může-li od ní ustoupiti a žalovati druhého (srv. § 891 obč. zák.), jisto však jest, že když rozsudek je zamítavý, může žalován býti konkubent druhý, a rovněž jisto, že když právoplatným rozsudkem otcovství uznáno, je tím záležitost definitivně vyřízena a může obživnouti jen, byl-li rozsudek zvržen, na př. pořadem obnovy. Jde tedy o to, co se rovná účinkem právoplatnému rozsudku. Pravidelně jen soudní porovnání (§ 204, 433 c. ř. s. § 1 čís. 5 ex. ř.) zde tedy soudní uznání otcovství, má-li moc soudního narovnání. Rozumí se, že takové uznání s mocí soudního narovnání musí se státi mezi konkubentem a poručníkem dítěte a býti jménem tohoto poručenským soudem schváleno. Když se narovnání (uznání) stalo mimosoudně, musí je poručník soudu poručenskému oznámiti, soud o něm koná šetření a schválí-li je, stalo se tím narovnáním, soudním. Pravidelně však narovnání takové neděje se o pouhém otcovství, nýbrž přímo též o alimentaci. Kdyby však udánlivý konkubent vyhradil si ve smíru, jak se někdy stává, že otázka otcovství má zůstati otevřenou, že je neuznává a k alimentaci že se zavazuje jen, aby se vyvaroval procesu, nebylo by ani tím smírem o otázce otcovství rozhodnuto. Ze všeho jde, že uznání otcovství se strany jednoho z více konkubentů konsumuje dítěti právo volby a tudíž nárok na uznání otcovství vůči druhým konkubentom jen, pakli uznavatel byl dítětem, t. j. jménem jeho od poručníka se schválením poručenského soudu za otce přijat. Jednostranný akt konkubenta samého nebo dohoda jeho s matkou nemůže dítě o práva jeho připraviti, tím méně, uváží-li se, že by skutečný konkubent, i jediný a tudíž nutně otec, mohl nastrčiti — dokonce ve srozumění s matkou — za sebe vždy osobu třetí, třeba nekonkubenta. Jest jen otázka, kdy poručník a soud uznavatele za otce dítěte přijali. To jest otázka skutková (questio facti), zejména dnes, za platnosti § 16 1. novely, který jedná o uznání otcovství pořadem nesporného řízení, ukládaje soudu, aby se o ně přičinil. Soud obešle tu zdánlivého konkubenta na oznámení poručníka nebo třeba jen matky, a uzná-li týž otcovství, nemá soud pravidelně příčiny, aby to schvaloval, neb vůbec nějaké usnesení o tom vynášel, zvláště když o nějakém druhém konkubentu pravidelně ani neví. Avšak když uznavateli buď uloží placení alimentů nebo poručníka poukáže k podání alimentační žaloby, pak jest ovšem zjevno, že uznavatele za otce přijal. Ale to není ještě vše. Jest otázka, může-li o konsumpci práva volby býti řeči, když poručník a soud o nějakém druhém konkubentu žádné vědomosti a tudíž možnosti volby nemají, čili nevyhledává-li se ke konsumpci uznáním se strany jednoho konkubenta dvojí: že poručník a soud o obou konkubentech věděli a uznavatele za otce dítěte přijali. Ač odpověď zdá se na snadě, netřeba zde otázku tuto resiti, protože zde není splněna ani podmínka, aby poručník a soud byli uznavatele S-a za otce dítěte přijali. Dle poručenských spisů udán sice v označení farního úřadu S. jako otec, ale nikoli poručníkem, neb tento jest v tom aktu teprv navržen. S. 29. listopadu 1919 slyšen poukazoval nejprv na druhého konkubenta, ale na připomenutí zákona (patrně § 163 obč. zák.) dal tomu přednost, že otcovství uznal, než aby se dal žalovati, a prohlásil se ochotným platiti nejvýše 20K měsíčně. Soud neučinil žádného opatření. Dne 10. prosince 1919 oznámil poručník, že otcem jest žalovaný a žádal o zmocnění k podání žaloby na něj. Soud vyslechl žalovaného, jenž otcovství nepřiznával, a matku, která mu je přičítala, a vydal zmocnění k žalobě na něho. Poručník a soud tudíž na uznání S-a nepřistoupili. Tím jest právní otázka vyřízena, dovolací důvod čís. 4 není dán.

Citace:

č. 815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, číslo/sešit č. 815, s. 742-744.