Čís. 449.

Nárok proti veřejnoprávnímu svazu na náhradu škody, již veřejnoprávní svaz zapříčinil tím, že veřejné, jím spravované cesty neudržoval ve stavu, poškození používatelů cesty vylučujícím, jest nárokem soukromoprávním.
(Rozh. ze dne 16. března 1920, R II 37/20.)
Žalobkyně domáhala se na silničním výboru v Z. na Moravě náhrady škody, opírajíc se o ustanovení §§ 1295 a násl. obč. zák. proto, že kůň její probořil se na silničním můstku, který překlenuje potok, podléhající okresní silnici a zlomil si při tom nohu, následkem čehož musel býti poražen. Proti žalobě vznesl žalovaný námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Dle tvrzení žalobkyně odpovídá prý zažalovaný silniční výbor za škodu proto, že můstek, který měl rozpětí asi 1 m 20 cm, měl klenbu zhotovenou z méně cenného lámaného kamene, a klenba sama byla provedena na plný oblouk. Můstek byl vysoko zaklenut, tak že témě klenby vyčnívalo značně nad povrch silnice. Klenutí můstku je jen 30 cm silné, nedostatečné a nebyl na něm žádný štět, nýbrž jen asi 2 dcm silná vrstva štěrku, tak že při deštivém počasí voda vnikala do spár, spojovací materiál rozmočila, následkem čehož jednotlivé kameny klenby se uvolnily, kola nákladů, po můstku jezdící, zarývala se do nedostatečného štěrkování, jela přímo po klenbě, tato se otřásala, oblouk klenby se deformoval, a mimo to kámen v klenbě za toho stavu věci zvětral, a když kůň přímo na klenbu a právě na kámen, který byl klínem v uzávěrce klenby, stoupl, tento se propadl, což by se nebylo stalo, kdyby štětování a štěrkování na můstku bylo bývalo dostatečným. Žalovaný silniční výbor jednal prý tím proti předpisům § 6 mor. zákona ze dne 30. listopadu 1877, čís. 38 z. zák., dle něhož mají býti silnice udržovány ve stavu sjízdném a dobrém, pak proti ustanovením § 11 místodržitelské vyhlášky ze dne 15. července 1878, čís. 23 z. zák., dle níž předpisy o udržování silnic nutno přesně dodržovati, pak proti §§ 16 a 30 místodržitelské vyhlášky ze dne 22. srpna (správně má býti ledna) 1878, čís. 25 z. zák., správně místodržitelské vyhlášky ze dne 17. července 1907, kterou vyhláška z 22. ledna 1878 byla zrušena, kteráž stanoví sílu štětování a štěrkování, čehož zde šetřeno nebylo, pak proti §§ 9 a 13 návodu pro moravské cestmistry, kteří mají veškeré předpisy řádně dodržovati, zjištěné vady silničnímu výboru oznamovati a ihned odstraňovati, což se zde nestalo. Žalobkyně domáhá se tedy uvedené náhrady z důvodu porušení předpisů zákona a nařízení, týkajících se zakládání a spravování veřejných silnic a cest, a z důvodu, že zřízenci žalovaného silničního výboru nekonali své úřední povinnosti, zákonem a nařízeními jim uložené, a že tím třetím osobám způsobili škodu. Dle § 1 j. n. náleží soudům rozhodovati jen o věcech občanských, pokud zvláštními zákony nejsou přikázány jiným úřadům nebo orgánům. Za občanské věci lze pak jen takové spory považovati, v nichž se uplatňovaný nárok odvozuje z práva soukromého, upravujícího soukromá práva a povinnosti občanů mezi sebou. Oprava práv a povinností občanů vůči veřejným korporacím, jakou je žalovaný silniční výbor, není předmětem práva soukromého, nýbrž zasahuje do práva veřejného. Poněvadž pak shora uvedené předpisy, z jejichž porušení a škody, jí tím způsobené, žalobkyně vyvozuje náhradní nárok, zasahují také do práva veřejného, není a nemůže býti uplatňovaný její nárok povahy soukromoprávní, a jest jemu přiznati ráz veřejnoprávní, ježto vznik jeho není jako majetkové právo rázu soukromoprávního neodvislým od vztahu žalobkyně jako jednotlivce k veřejné korporaci, jakou jest žalovaný silniční výbor, a nelze tu proto, ježto jde o poměr čistě veřejnoprávní užíti pravidel práva soukromého. Z těch důvodů není pro rozhodování sporného nároku přípustným pořad práva. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Žalující firma žádá náhradu škody, poněvadž kůň, jí patřící, na můstku, jenž tvoří součást okresní silnice, utrpěl úraz a poněvadž úraz byl zaviněn tím, že můstek nebyl udržován v náležitém stavu. Tím vznáší na soud čistě soukromoprávní nárok, zakládající se na ustanovení § 1293 násl. obč. zák. Dle pravidla § 1338 obč. zák. jest uplatňovati právo na náhradu škody před řádným soudem. Od tohoto pravidla nelze se v tomto případě uchýliti, poněvadž není zákonného ustanovení, které by takovou výjimku ospravedlňovalo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správně poukazuje usnesení rekursního soudu k tomu, že žalobcem uplatňovaný nárok jest nárokem na náhradu škody, na nějž se vztahují předpisy XXX. hlavy obč. zák.; zejména stanoví § 1338 obč. zák., že právo na náhradu škody z pravidla jako každé jiné soukromé právo uplatňovati jest před řádným soudem. Slovy: »jako každé jiné právo soukromé« prohlašuje se tedy právo na náhradu škody výslovně za právo soukromé, o němž z pravidla, to jest kde zvláštní předpisy nestanoví výjimky, má rozhodovati řádný soudce, a nerozeznává se při tom, z jakého titulu se toto právo odvozuje a proti komu se uplatňuje. § 1338 obč. zák. nečiní výjimek ohledně státu a ostatních veřejnoprávních svazů. Jest sice pravda, že zřízení a udržování veřejných cest se děje v zájmu všeobecném, a tedy jest povahy veřejnoprávní, než tím není vyloučeno, že v tomto oboru správy mohou vzniknouti soukromoprávné poměry. Především jest poměr veřejnoprávních svazů (státu, země, okresu, obce a jiných) k movitým a nemovitým věcem, jim patřícím, třeba by sloužily všeobecnému používání (§ 287 a 288 obč. zák.), povahy soukromoprávní, poněvadž věci ty jsou vlastnictvím dotyčného svazu. Dle §§ 26 a 27 obč. zák. jsou pak tyto svazy — pokud zvláštní zákonné předpisy ničeho jiného neustanovují — ohledně výkonu tohoto práva vlastnického na roveň postaveny jiným fysickým osobám, podléhají tedy týmž obmezením, jako tyto, a nejsou rovněž oprávněny, obmezení, jež zákony v zájmu všeobecného blaha jsou předepsána, přestoupiti. Za porušení takovýchto zákonných ustanovení, jakož i vůbec za jednání neb opomenutí svých orgánů, jež se stala u výkonu práva vlastnického a z nichž povstalo zkrácení práv osob třetích, ručí dle ustanovení §§ 1297 a 1299 obč. zák. Tomu nevadí právnická osobnost jejich, neboť v § 337 obč. zák. jest způsobilost právnických osob v tomto směru výslovně uznána. Mylný jest tedy názor stížnosti, že v tomto případě se jedná o náhradu škody z důvodů veřejnoprávních, jednáť se, jak z toho, co uvedeno, vysvítá, o právnickou osobu ve smyslu soukromoprávním, totiž jako o nositele práv majetkových, ohledně nichž se veřejnoprávní osoba právnická (stát, země, obec a jiné) neliší od ostatních soukromoprávních vlastníků a majitelů.

Citace:

č. 449. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 182-184.