Čís. 431.


Nárok proti obci na náhradu nákladu, jenž ji postihoval dle zákonů o chudinském opatrování, jest nárokem soukromoprávním.
(Rozh. ze dne 2. března 1920, R I 124/20.)
Žalobce, jenž byl se již před tím bez úspěchu domáhal za svého nezletilého syna chudinské podpory na obci pořadem stolic správních, žaloval obec, by mu nahradila náklad, jejž vynaložil na výživu a výchovu svého syna, ježto žalovaná obec opětně, prý bezdůvodně, odmítla přijmouti jeho syna do sirotčince. Žalovaná obec vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, ježto jde o nárok veřejnoprávní, jenž byl ostatně již právoplatně zamítnut úřady správními. Rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl. Důvody: Žalobce opírá svůj nárok o právní důvod §u 1042 obč. zák., jelikož prý učinil za žalovanou obec náklad, jejž by tato dle zákona sama učiniti musila. Nárok, žalobou uplatňovaný, není tedy nárokem na podporu nebo na zaopatření proti žalované obci, který by žalobce jako chudý příslušník na ni z toho důvodu činil, že žalovaná obec nedostála povinnostem, uloženým jí zákony ze dne 3. prosince 1863 čís. 165 ř. zák. a ze dne 3. prosince 1868, čís. 59 z. zák. O takový nárok se nejedná, nýbrž o nárok, jejž žalobce odvozuje z ustanovení §u 1042 obč. zák., tedy o nárok soukromoprávní, o němž rozhodovati jsou povolány soudy. Žalobou uplatňovaný nárok není také totožným s nárokem, jehož domáhal se žalobce na žalované obci cestou správní a o němž pravoplatně bylo rozhodnuto. Žalobce žádal totiž na žalované obci dodatné vyměření přiměřené stálé denní podpory chudinské pro svého syna. Výše žádané podpory chudinské vůbec ani neuvedl a ponechal stanovení její přiměřenosti žalované obci. O tomto nároku jakožto veřejnoprávním bylo úřady správními pravoplatné rozhodnuto.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesení v odpor vzaté hoví stavu věci a zákonu. Poukazujíc k jeho správnému odůvodnění připomíná se proti vývodům rekursu vrcholícím v tom, že jde o týž předmět, jako v předchozím řízení správním, a že v tomto správním řízení bylo již pravoplatně rozhodnuto o nároku žalobcově — ještě toto: V řízení, v němž konečně rozhodl nejvyšší správní soud nálezem ze dne 13. února 1919, domáhal se žalobce za svého nezletilého syna na obci chudinské podpory. Žadatelem byl tedy hoch zastoupený svým otcem, ne však tento osobně. Šlo pak o nárok odvozovaný z poměru osoby chudé, mající právo na zaopatření chudinské, k obci, к opatrování chudých z ohledů veřejných povinné, tedy o nárok prýštící z práva veřejného, Zcela jiné povahy jest nárok nynější žalobou uplatňovaný. Žádáť otec od obce podle §u 1042 obč. zák. náhradu za to, že učinil ve prospěch svého syna náklad, jenž by byl dle zákonů o opatrování chudých přináležel obci. Žalobce nevystupuje tedy tentokrát za svého chudého syna, nýbrž svým jménem, jakožto osoba, která v té příčině k obci není v žádném poměru veřejnoprávním, nárok jeho jest proto nárokem, odvozovaným z ustanovení práva soukromého, o takovýchto nárocích rozhodovati přísluší však řádným soudům. Z toho jest patrno, že nelze mluviti ani o totožnosti nároku, ani o tom, že nárok, o který jde, byl žalobci již pravoplatně odepřen úřady správními. Tomu bylo by tak jen tehdy, kdyby nezletilý syn domáhal se žalobou na obci znovu chudinské podpory za dobu od 1. července do 31. prosince 1917. Zároveň však z toho, co uvedeno, též vyplývá, že žalobce v řízení správním označil nárok, tehdy ku platnosti přiváděný, správně jako nárok veřejnoprávní, a že si nikterak neodporuje, vymáhá-li nynější nárok pořadem práva. Konečně se připomíná, že, byť i rozhodnutí o tom, je-li obec povinna, dáti žalobci žádanou náhradu, záviselo na řešení otázky předchozí, zdaž obec podle předpisů zákona o opatrování chudých, tedy podle předpisů veřejnoprávních, byla vůči synovi povinna k tomu, co jeho otec dle svého tvrzení naň vynaložili — nemá to významu pro posouzení přípustnosti pořadu práva, ježto příslušnost soudní se řídí jen povahou sporného nároku, který však, jak vylíčeno, jest zde nárokem soukromoprávním — a také o dotčené předchozí otázce rázu práva veřejného soud procesní povolán jest rozhodovati (arg. § 190 с. ř. s. a contr.).
Citace:
č. 431. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 153-154.