Čís. 795.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Odstavec třetí §u 19 zák. nedotýká se rekursního práva, jež přísluší stranám.
Rekursní soud nemusí vždy a za všech okolností přibrati k rozhodování o rekursu své vlastní znalce, zejména není toho třeba, poskytují-li usnesení prvého soudu a posudek znalců v první stolici slyšených dostatečný a spolehlivý podklad pro přezkoumání přiměřenosti ceny.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1920, R I 1047/20.)
V řízení o požadovacím právu drobných pachtýřů stanovil soud prvé stolice přejímací cenu pozemků, pachtýři do vlastnictví přiřknutých, vyšetřiv cenu na místě samém za součinnosti znalců. Rekursní soud k rekursu vlastníka usnesení potvrdil. Důvody: Stížnost brojí toliko proti tomu, že přejímací cena stanovena byla příliš nízko a že neodpovídá poměrům předválečným. Než pomocné tabulky, na něž s poukazem k § 11 vládn. nař. ze dne 25. července 1920 čís. 424 sb. z. a n. stěžovatelka se odvolává, mají při nedostatku jiného spolehlivějšího měřítka býti jen částečnou pomůckou pro stanovení hodnoty k účelu vyměření dávky z majetku a dávky z přírůstku majetku. Pro vyšetření přejímací ceny stanovil však zákon o drobných pachtýřích v § 17 postup zvláštní a to, není-li dohody »vyšetření hodnoty pozemku na místě samém za přibrání znalce. Postup tento byl prvým soudem přesně zachován a cena stanovena byla při komisi na místě samém dvěma znalci po důkladném přehlédnutí pozemků co do jejich polohy a bonity za přítomnosti zástupce velkostatku, jemuž poskytnuta byla takto příležitost poukázati na všechny okolnosti, pro určení ceny směrodatné. Zákon o pachtýřích obsahuje ostatně v § 19 odstavec třetí ustanovení, že proti ceně stanovené na základě soudního odhadu, další námitky se nepřipouštějí.
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a nařídil rekursnímu soudu, by dle předpisů § 17, poslední odstavec požadovacího zákona za součinnosti znalců tam označených o rekursu vlastníka znovu rozhodl.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že vedle § 19 odstavec třetí zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. se nepřipouštějí další námitky proti ceně stanovené na základě soudního odhadu, jelikož, jak správně se v dovolacím rekursu podotýká, tento zákonný předpis se vztahuje jen na osoby v § 19 odstavec prvý cit. zákona uvedené, k nimž ani vlastník, ani požadovatel pozemku nenáleží. Ani ve věci samé není usnesení rekursního soudu ospravedlněno. Podle posledního odstavce § 17 zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n. rozhoduje sborový soud první stolice o rekursech do usnesení okresního soudu, jimiž se stanoví náhrada, za součinnosti znalců, jmenovaných pro jeho obvod ministrem zemědělství v dohodě s ministrem spravedlnosti. Tomu nelze ovšem rozuměti tak, že rekursní soud musil by vždy a za všech okolností přibrati k rozhodování o rekursu své vlastní znalce; takovýto postup příčil by se úmyslům zákona, jenž má na mysli řízení rychlé a s náklady co nejmenšími spojené. Nebude tudíž potřebí přivzetí znalců pro obvod rekursního soudu jmenovaných, poskytují-li usnesení prvého soudu a posudek znalců v první stolici slyšených dostatečný a spolehlivý podklad pro přezkoumání přiměřenosti stanovené náhrady (ceny přejímací), je-li zejména posudek znalců jasný, určitý a řádně odůvodněný. Než právě těchto předpokladů v daném případě tu není. Soud první stolice poukazuje co do ceny přejímací prostě na posudek znalců, v tomto posudku pak nic jiného se neuvádí, než že znalci prohlédli si pozemky důkladně co do polohy a bonity a na to je ocenili penízem tamže udaným. Neuvádějí tedy konkrétních okolností, jmenovitě bonity a polohy pozemků se týkajících, ani jinak neodůvodňují výši náhrady za požadované pozemky. Takovýto posudek jest však nedostatečný a nepřezkoumatelný, neboť nelze z něho seznati, jakým způsobem znalci dospěli k odhadní ceně. Když tomu tak jest, neměl ovšem soud rekursní odchýliti se od předpisu zákona, nýbrž měl za součinnosti znalců pro jeho obvod jmenovaných rozhodnouti o rekursu vlastníkově. Pokud rekursní soud praví, že zástupce stěžovatelův měl příležitost poukázati na všecky okolnosti pro určení ceny směrodatné, dlužno poukázati k tomu, že z odhadního protokolu právě nevyplývá, že mu tato možnost vůbec byla poskytnuta, neboť protokol vůbec neobsahuje okolností, k nimž by byl zástupce stěžovatelův mohl činiti připomínky. Usnesení soudu rekursního příčí se tedy zřejmě zákonu, pročež bylo podle § 16 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. zák. k dovolacímu rekursu vlastníkovu zrušeno a usneseno se, jak výše uvedeno.

Citace:

č. 795. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 708-710.