Čís. 372.

Nárok Československé republiky na získání protihodnoty za závazky, jež převzala vůči zaměstnancům Rakousko-Uherské banky (nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n.), jest nárokem veřejnoprávním ve smyslu dvorského dekretu ze dne 24. října 1806, čís. 789 sb. z. s.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1920, R I 21/20.)
Knihovní soud povolil České finanční prokuratuře podle čl. 3 uvoz. zákona k exekučnímu řádu a dle dvorského dekretu ze dne 18. září 1786, čís. 577 sb. z. s. a ze dne 24. října 1806. čís. 789 sb. z. s. záznam práva zástavního na nemovitostech Rakousko-Uherské banky v Žatci ku zajištění protihodnoty za závazky převzaté republikou Československou vůči zaměstnancům Rakousko-Uherské banky ve smyslu nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. s. Rekursní soud knihovní žádost zamítl. Důvody: § 38 knih. zák. uvádí případy, v kterých lze žádati o záznam knihovní; zde se může pouze jednati o případ uvedený v odstavci c) §u 38. Dle čl. 8 čís. 5 uvoz. zákona k exek. řádu nejsou dotčeny předpisy všeobecného knihovního řádu o zajišťování práv a nároků záznamem ve knihách pozemkových. Dle čl. 3 cit. zákona zůstaly v platnosti dosavadní zákonné předpisy o přednostních právech a o zajišťování a vydobývání daní a jiných dávek k účelům veřejným, pak jiných povinností, které daním co do dobývání zákonem jsou postaveny na roveň, jakož i takových pohledávek pokladny státní, o nichž rozhodovati a jež likvidovati přikázáno jest úřadům správním. Dle dvorského dekretu ze dne 18. září 1786, čís. 577 lit. c) sb. z. s. nemůže ani fiscálním úřadem vedle § 298 c. ř. s. provedena býti exekuce dříve než vydán jest soudcovský rozsudek; zajištění státní pokladny státi se může však i bez požádání za exekuci v soudním řádě ustanovenými obstávkami, sekvestracemi, zabavením nebo jinými prostředky zjišťovacími a má se fiscální úřad, aby jich vymohl, pouze vykázati průkazem o tom, že bylo zavedeno vyšetřování, nebo předložením nařízení dvorského a zemského úřadu. Dvorský dekret ze dne 24. října 1806 čís. 789 sb. z. s. ustanovuje: Ve příčině zjištění takových pohledávek, jež se nehodí k soudnímu řízení, nýbrž které politickým úřadům samým náleží vyšetřiti, o nich rozhodnouti a je exekvovati, vidělo se ustanoviti, že v takových věcech přísluší politickým úřadům právo, patřičné zajištění zaříditi, a by bylo vykonáno, požádati přímo dožadovacími přípisy soudní úřady neb uděliti k tomu příkazy fiscálním úřadům. Pohledávka eráru, kterou česká finanční prokuratura uvádí, spočívá na titulu práva soukromého, nikoli na titulu práva veřejného. Dle čl. 54 změněných stanov Rakousko-Uherské banky (cís. nařízení ze dne 21. září 1899, čís. 176 ř. z., příl. I.) rozhoduje ve sporech mezi státní správou a Rakousko-Uherskou bankou buď rozhodčí soud stanovený čl. 53 cit. cís. nařízení nebo zemský soud ve Vídni a rozepře, k níž dalo podnět převzetí bankovního obchodu, má býti projednána před rozhodčím soudem uvedeným ve čl. 53. Jde tedy o zajištění takové pohledávky, která se hodí k soudnímu řízení a nemohlo proto býti vyhověno žádosti.
Nejvyšší soud obnovil povolující usnesení soudu knihovního. Důvody:
Dle čl. 3 uvoz. zákona k ex. řádu nebyly změněny exekučním řádem dosavadní zákonné předpisy o přednostních právech a o zajištění a vymáhání daní a jiných dávek k účelům veřejným, pak jinakých dlužností, co do vymáhání zákonem daním na roven postavených, jakož i takových pohledávek státní pokladny, o nichž rozhodovati a jež likvidovati přikázáno jest úřadům správním, dále posavadní předpisy o zajištění důchodkových trestů, o zajištění pohledávek z nájemních smluv, o veřejných důchodech a o vymáhání takovýchto pohledávek a zůstaly tedy v platnosti pro řízení exekuční dvorské dekrety ze dne 18. září 1786 čís. 577, písm. c) sb. z. s. a ze dne 24. října 1806, čís. 789 sb. z. s., jichž se finanční prokuratura výslovně dovolává ve svém návrhu na povolení záznamu práva zástavního. Jest řešiti otázku, zda nárok české finanční prokuratury v Praze, pokud se týče Československé republiky, na němž se zakládá žádost za povolení záznamu práva zástavního, jest druhu, vytčeného v posléze zmíněném dvorském dekretu ze dne 24. října 1806 čili nic, zda se totiž hodí na pořad práva soukromého čili nic. Otázka ta jest v podstatě totožnou s otázkou, zda tento nárok jest nárokem čistě soukromoprávním čili nic. Otázku tu dlužno zodpověděti záporně a nelze sdíleti názoru, jejž projevil soud rekursní. Jde tu o nárok na získání protihodnoty za závazky, jež převzala Československá republika proti zaměstnancům Rakousko-Uherské banky. Nařízením vlády Československé republiky ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n. zaručuje Československý stát zaměstnancům Rakousko-Uherské banky, kteří byli anebo budou přijati do služeb Bankovního úřadu ministerstva financí, všechna práva, nabytá u Rakousko-Uherské banky z dosavadního služebního poměru, zejména všechny služební požitky, dále nároky na zaopatření ve výslužbě, jakož i zaopatření pozůstalých dětí a vdov. Nejde o to, zdali Rakousko-Uherská banka byla dle svých stanov v bývalém Rakousko-Uherském mocnářství zřízením veřejnoprávním. Převzetí závazků, jež náležely bývalé Rakousko-Uherské bance proti oněm zaměstnancům, kteří byli anebo budou přijati do služby bankovního úřadu Československého ministerstva financí, stalo se z důvodů veřejnoprávních, pokud se týče mezinárodních, bylo podmíněno poměry, jež se utvářily následkem zániku bývalého Rakousko-Uherského mocnářství a následkem vzniku nových států na území tohoto mocnářství, a nestalo se zejména nikoliv snad na základě smlouvy uzavřené s Rakousko-Uherskou bankou anebo jiného soukromoprávního jednání, nýbrž v důsledku nově se utvářivších poměrů státních, pokud se týče mezinárodních; vůle stran a soukromá disposice tu vůbec nerozhodovala a nepřicházely tu v úvahu žádné soukromoprávní vztahy. Toto převzetí, súčtování závazků z něho vyplývajících a případné odškodnění za vzešlé z něho finanční zatížení Československé republiky bude spolu s nesčetnými jinými věcmi podobného rázu předmětem likvidace, o níž bude zvláště vyjednáváno mezi státy, jež vznikly na území bývalého Rakousko-Uherského mocnářství. Jde tu tedy o právní jednání, právní úkon povahy veřejnoprávní, resp. mezinárodní a jest tedy i nárok na získání protihodnoty za závazky tyto povahy veřejnoprávní. Rozhodovati o tomto nároku, jenž, jak uvedeno, bude předmětem likvidace mezi jednotlivými novými státy, nepatří tedy na pořad práva soukromého. Právem domáhá se tedy česká finanční prokuratura v Praze exekuce zjišťovací na základě shora zmíněných dvorských dekretů ze dne 18. září 1786 a ze dne 24. října 1806. Jest tendencí těchto dvorských dekretů, by tam, kde se jedná o pohledávky, keré se nehodí na pořad práva soukromého a kterých by tedy nebylo lze prosaditi exekucí ve smyslu exekučního řádu, se dostalo eráru možnosti, dojíti přes to zajištění jeho nároků prostředky předepsanými exekučním řádem. Tomu nasvědčuje i znění dvorského dekretu ze dne 24. října 1806 čís. 789 sb. z. s., který se zmiňuje jen povšechně o takových pohledávkách, jež se nehodí k soudnímu řízení a ohledně nichž náleží vyšetření, rozhodnutí a exekuce toliko úřadům správním, aniž uvádí, jakého druhu jsou tyto pohledávky. Tam, kde nestačí pravidelná ustanovení exekučního řádu o zajištění pohledávek, má býti vyhověno zájmům státu zvláštními ustanoveními zmíněného dvorského dekretu. Bylo proto dovolacímu rekursu vyhověti.

Citace:

č. 372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 47-50.