Čís. 617.

Jak soudu prvé tak i soudu druhé stolice náleží, by, rozhoduje o zavinění na rozvodu manželství od stolu a lože, dbal celého výsledku jednání a dokazování, byť i ta která skutečnost stranou jako důvod zavinění druhé strany nebyla přednesena neb uplatňována.
(Rozh. ze dne 27. července 1920, Rv II 128/20.)
K manželově žalobě uznaly obě nižší stolice na rozvod manželství od stolu z lože z viny obou manželů.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
Žalobce uplatňuje důvody č. 3 a 4 § 503 c. ř. s., ale neprávem. Oba tyto důvody vrcholí dle svého provedení v tom, že soud prvé stolice uznal na jeho vinu z dvou důvodů a sice: 1. že zatajil žalované před uzavřením sňatku, že je stižen nemocí vzbuzující ošklivost (hnisajícími vředy), a že je slabý k souloži, že k tomu není, a 2. že podal, na ni bezdůvodné trestní oznámení pro krádež, kdežto odvolací soud, ponechav skutková zjištění prvého soudu v obou bodech ve své míře, v zatajení ad 1. žádné viny neshledal a podržuje důvod viny ad 2. připojil k tomu důvod další, že 3, žalobce, jak odvolací soud na základě seznání žalované v prvé stolici k cíli důkazu slyšené za pravdivé přijal, jí, když si jeho nemoc hnusila, »zatracených lumpů« nadal a doložil, »k čemu pak tě mám než k vyklizení neřádu« — a shledal v tom opětovné těžké (roz. velmi citlivé) ublížení. Žalobce míní, že když žalovaná odvolání nepodala, odvolací soud nebyl oprávněn, k důvodu ad 3. prvým soudem úplně mlčením pominutému přihlížeti, to tím méně, když žalovaná jej v přednesení svém ani neuplatňovala, že však, odpadne-li tento důvod, potom důvod ad 2., jehož skutková povaha beztak prý těžké ublížení nezakládá, k uznání jeho viny nestačí. Po názoru dovolacího soudu nevyhledává se však nutně, aby žalovaná strana, má-li býti uznáno také na vinu žalobcovu, dokázala mu nějaký důvod rozvodu (§ 109 obč. zák.), nýbrž stačí důkaz, že žalobce důvod rozvodu, který proti žalované straně má, spoluzavinil, zavdav jí chováním svým k poklesku příčinu, takže kdyby se byl sám napřed bezvadně choval, k poklesku by bylo nedošlo. To se dobře srovnává nejen s povahou věci, nýbrž i s právním předpisem § 6 nař. z. 9. prosince 1897, čís. 283 ř. z., jenž předpokládá, že tu může býti jen na jedné straně důvod rozvodu, že však mohou býti obě strany vinny. Z tohoto hlediska je pak zatajení ad 1. skutečně spoluvinou na rozvodu, neboť vědět to, byla by žalovaná bezpochyby ve sňatek tento nevešla, i jest to lidské, že ji potom pojímal hnus a manželství toto ji neuspokojovalo, nejen pro nemoc manželovu, nýbrž také proto, že v něm nedocházela ukojení pohlavního pudu, které přece jest jedním z účelů svazku manželského. Jest to lidské, jestliže potom náklonnost její obracela se jinam a ona se dopustila snad nevěry a dala se strhnouti k nadávce jako »hloupý chlap«. Že však skutky 2. a 3. jsou velmi citlivým ublížením, nepotřebuje teprv doličování. Potom ale jde už o to, možno-li za daného procesuálního průběhu věci užíti důvodů všech anebo kterých. Dle § 6 cit. nař. musí soud vysloviti, komu na rozvodu vinu přičítá, nepotřebuje tedy k tomu žádného návrhu ani uplatňování v přednesení stran, může však uvésti zajisté všechny důvody viny, které v řízení na jevo vyšly, i platí to zajisté v pořadu stolic; mohl tedy odvolací soud užíti důvodu ad 3. Proto jest ale také ještě v dovolací stolici možno přihlížeti k důvodu ad 1., podle skutkové povahy nižšími stolicemi zjištěnému.

Citace:

č. 617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 465-466.